Hovory: Hynek Alt
English (translation)
Naděžda Hávová: Does there have to be a story behind every photograph? And does a photographer look at the world with different eyes than someone who doesn't press the shutter? We will ask about that today too. Naděžda Hávová greets you from the studio of Czech Radio Plus.
(Hovory theme)
Naděžda Hávová: I also welcome Hynek Alt, artist, photographer and head of the studio of photography and new media at FAMU in Prague. Welcome, good afternoon.
Hynek Alt: Good afternoon.
Naděžda Hávová: Do I have to understand a photograph I look at? Is it even necessary for me to enter the image somehow, the story that is in it?
Hynek Alt: I think photography today is terribly interesting because we all latently understand photography and we all read it. Photography is an enormously democratic medium. It can stand opposite painting, drawing, sculpture, because an apparatus is used to make a photograph. That means the range of users, of people who photograph, is much wider. It doesn't really require that primary talent in the hand...
Naděžda Hávová: The technology, knowledge of the technology, or...
Hynek Alt: ...it certainly requires technology. But I think the classical media need a certain talent, a certain skill, really manual. With photography that first moment is somehow skipped. Then of course it is about how far a person understands what they are actually doing with photography. Photography is really broad. And at the same time photography is specific in that you always need something in front of the lens. That creates a situation where you cannot make things up. All the other media let you invent something, something that doesn't exist. You can draw the head of a living woman...
Naděžda Hávová: Medusa...
Hynek Alt: ...or the head of Medusa. Both are possible. In photography that is not possible. You cannot really photograph Medusa, the mythical Medusa.
Naděžda Hávová: How far is photography a free medium in this sense?
Hynek Alt: I might not say free. I would say democratic. Photography really opens up, especially now when every phone takes pictures at an unbelievable level. It opens up to everyone. It is really only about how conscious the use is. A lot of people photograph somehow automatically, intuitively. They mostly photograph things from their surroundings, or people around them, or their pets, and don't think about it much. Precisely because it is so low-threshold, because everyone has a phone with a camera, I think it is interesting at that moment to think about what one is actually photographing.
Naděžda Hávová: The photographer Pavel Mára once told me: "I always envied painters, who don't have to limit themselves by reality in their work." That more or less confirms your words, Hynek. Have you ever felt limits in your work?
Hynek Alt: In my own work I took part in a kind of media turn, a way of thinking that lasted about ten years. Sometime after 2000 there was a lot of thinking about the limits of photography as such, in connection with the shift to digital technologies. And a lot of things, a lot of exhibitions came out of that debate about the limits of photography, or a kind of looking into what photography is and what it is not able to show.
Naděžda Hávová: I read one of the comments on your work and it says this: "Hynek Alt works with generic objects and situations, analyses them and changes the way they are presented. In this way he questions their meaning." Would you sign that?
Hynek Alt: Well, probably yes. I feel I remember this. Generic means that I work with things that are around me. I try somehow to capture the place and time in which I work, when and where we live, through completely ordinary things. I try either to make present the layering that is in them, or to use some kind of subversion so that we understand these things better.
Naděžda Hávová: Can we also say capturing ordinary things and ordinary situations in an extraordinary way?
Hynek Alt: On a completely general level, probably yes. But I feel there are ways to work with this, and maybe it is influenced by the fact that I really dealt with a media turn, an analysis of the photographic medium as such. So I feel I know about some processes that can be used here. I think the sentence you just said refers to a kind of poetics of the 1980s. I don't think I really follow it. I am more interested in a certain ordinariness, a visual closeness to how normal photographic production looks: portraits, or a captured banal still life.
Naděžda Hávová: Hynek, in photography that we place a little higher than ordinary clicking on a phone, can one still tread a new or innovative path today, in an artistic sense?
Hynek Alt: Always. I think one can always think anew. Photography is enormously interesting because it is a relatively young medium. At the same time we have to realise that it is not always the case, as people claim, that photography is a young medium. In fact it no longer is. The technologies that came after it, 3D simulation, animation and so on, computer games, are much younger. Photography is in fact relatively old. It is becoming a kind of academic medium, and I think there are really a million ways to work with it anew. It will always be about the context it is placed in. I am really super critical of any kind of mastery or of an unmistakable signature style. I think the interesting new positions in photography will be played out precisely in the context it gets into. Personally I am very interested in working with photography as a starting point, for installations for example, or for work with an object. I really like photography, but I often get rid of it in the result. And at the same time I photograph often.
Naděžda Hávová: How should I imagine that? "I like photography, but in the result I get rid of it"?
Hynek Alt: It is the process where you have to leave something that works and at the same time doesn't let you go further. Photography objectively has some limits, and sometimes it is interesting to go beyond them. That means using a mental scheme that takes place in the image, in the flat image, and going beyond it. That then means using a different medium.
(Hovory break)
Naděžda Hávová: Our guest today is Hynek Alt, photographer and head of the studio of photography and new media at FAMU in Prague. The publisher Jinak recently brought out a book called Jedna čtvrť Letná. It is a unique excursion into one Prague district, and its aim, as the authors say, was to find the people who define the atmosphere and character of the Letná neighbourhood. Hynek, you are one of the team, you made portraits of 250 people. Did you manage to find the people who define the atmosphere of Letná?
Hynek Alt: I think so. I think it is important to say that this is really a team project. What interested me in it was the collaboration, with the sociologist Jan Šmíd for example. So it wasn't an intuitive process at all, I mean the search for the faces. I feel that to a large extent it was about using a method to characterise a neighbourhood, an area, a group of people. So I think there is something interesting in the result, in that these are concrete faces and at the same time there is a method behind them.
Naděžda Hávová: The book, as I said, presents 250 photographic portraits of Letná connectors, residents or frequent visitors, or people who work there, and their stories. All 250 people passed through your studio. How did you manage to capture the soul of Letná? If it can be captured at all?
Hynek Alt: That's a hard question. Hm, I don't know. I think there is a personal level and then the result. On the personal level it was enormously interesting for me to meet 250 people. I greet most of them since then. So for me it changed Letná qualitatively. Something that was really an anonymous neighbourhood became a district where I know a lot of people. As for the result, I don't know whether someone's soul can play out in a photograph. What is interesting for me is that it is really a sample of people who are in a certain place at a certain time, and we see what they look like, or in what way... I feel that much more than a soul you can see a kind of self-confidence there, or an atmosphere.
Naděžda Hávová: One more thing interests me. What does a photographer in a studio have to do in addition, how to behave, how to speak, so that the person you photograph doesn't end up looking like an ID photo?
Hynek Alt: That's maybe interesting. It is a kind of physical contact. Although 250 people is a large number and a lot of it is mechanical work, similar settings, making sure one photo looks like the next, the work itself is mainly about meeting the other person in some way. Mostly that happens in a look, and it is also about a kind of opening up. Even though you have fairly limited time, you have to get to know the other person in a flash. And I feel it happens in a form of... probably a kind of quick, mutual physical presence. It's not quite... I don't know exactly how to describe it.
Naděžda Hávová: How do you ask someone for a portrait? If you did a sociological survey based on a questionnaire, it is usually anonymous. People fill something in, they don't have to sign, and they certainly don't have to have their portrait taken. How hard was it to persuade people to come to your studio and have something like this done at all?
Hynek Alt: The first contact wasn't up to me. But you're right that the first contact was to some extent impersonal. It was: "Come and have your photo taken." That the people would be to some degree monumental in the result surprised everyone, I think. I feel the invitation "come and have your photo taken" suggests the atmosphere of an informal snap, which this was not. Here it was really about trying, together with the person, to find an expression, a self-confidence, a position in which the person feels good.
Naděžda Hávová: Listening to you, I think the work of a portrait photographer may be harder than the work of a photographer working on a documentary or reportage series. Getting out of the subject you want to portray what you want may be much harder than just capturing what is happening on the street.
Hynek Alt: I can't judge that. I have never worked as a documentary photographer, so I can't judge. But as I said at the beginning, the portrait is a genre that interests me, while I also work with other methods. In this case the portrait was the genre I tried to understand or work with somehow. And that tug of war, a kind of interaction between the photographer and the model, is probably part of it, so I tried to work with it. It is certainly physically demanding, but I wouldn't dare claim it is harder than working as a documentary photographer. I feel a lot of documentary photographers certainly have a harder job than I do.
Naděžda Hávová: How would you make your own portrait, Hynek?
Hynek Alt: No idea. (laughs) I'd hire someone.
Naděžda Hávová: Can one infer from the individual respondents what the whole Letná district is like?
Hynek Alt: No, of course it's speculation. It is an attempt to make a portrait, a group portrait at a certain moment. Lots of people who could be there aren't, and lots of people who are there perhaps needn't be. It is our team's speculation, an attempt to do something. I think it is interesting that it looks solid, and in reality of course it is our estimate, our wish. The method helped us a lot to define what we roughly wanted, but the method could of course have been different. What I find interesting is that you take a small area where several thousand people live and try to characterise it through portraits. I feel there is another effect too: the people recognise each other in the book. So it can actually be a functional tool for living together, for people starting to greet each other, saying "ha ha, I saw you", "yes, I saw you". Of course 250 people is a sample and probably not fair. It is an attempt, a sketch.
Naděžda Hávová: Was there a difference between photographing the first sitter and the 250th?
Hynek Alt: Well, of course. I concentrated a lot on the first one. By the last one I really had no energy left. It's just... (laughs)
Naděžda Hávová: Over what period was it?
Hynek Alt: I feel it took quite a long time. I don't remember the exact dates now, but I think it was half a year. The last 30 people were hard to arrange. They were people we knew should really be there according to the research, and at the same time we couldn't reach them, or they were objectively away somewhere. But that's a question for the producers. It is a kind of production challenge.
Naděžda Hávová: So the last one was just click click and done?
Hynek Alt: Well, the last one was click click.
(Hovory break)
Naděžda Hávová: You are listening to Czech Radio Plus, Hovory, today with Hynek Alt, photographer and head of the studio of photography and new media at FAMU in Prague. Have you photographed anything today?
Hynek Alt: No, I don't work like that. (laughs)
Naděžda Hávová: So how does Hynek Alt organise his day?
Hynek Alt: I always work on several projects in parallel. Mostly I try to work on independent projects. Right now we have finished a project presented at Studio Hrdinů. It is again a team project, made with a completely different group.
Naděžda Hávová: Was it about photography?
Hynek Alt: Partly. It is a research project on a sculptor who worked from the 1950s to the 1990s, called Miloš Zet. In a wider team we researched the context of, let's say, this sculptor's work. In the form of a performative lecture we tried to return to these themes. So it is a completely different kind of project, which I have just finished. The project will hopefully be presented in the spring at another institution, which isn't confirmed yet, so...
Naděžda Hávová: Hynek, what do you say to the fact that people, and we talked about this too, photograph everywhere like mad, thanks to mobile phones? Isn't that in a way a devaluation of photography?
Hynek Alt: I think the question has two levels. On the one hand the frantic photographing really lets people get used to it. In my view it is a kind of learning towards visual literacy, observing the world around oneself through images. For me that is a positive trend, because we are all constantly learning to perceive images, to look at them critically, for example. And then of course there is a second level, which I feel is very topical now, and that is digital ecology. Storing billions and billions of digital photos on servers somewhere has a brutal carbon footprint, of course. But so does using social media, for example. So I think one can certainly take a very critical view of it, and at the same time I think it is something connected with self-education.
Naděžda Hávová: Let me ask a little differently. Does one need to study to be a photographer, or is it enough to be lucky with good situations and have a good eye?
Hynek Alt: I think one mainly has to think. A certain skill, certainly... no, you don't need to study to be a photographer. The role of the academy lies in critical thinking, in understanding the language of art, in finding one's way in today's art world, in following the themes that appear, that surface or submerge, in clarifying one's own position. None of this is necessarily connected with photography. It is connected with art as such...
Naděžda Hávová: ...and perhaps also with the art of living, either way.
Hynek Alt: Probably that too.
Naděžda Hávová: And perhaps knowing your way around ordinary situations. Does a photographer look at the world with different eyes?
Hynek Alt: Probably, certainly. There is probably some professional deformation in it. Some situations probably catch my attention without there being anything objectively interesting about them. And...
Naděžda Hávová: And do you record it?
Hynek Alt: Sometimes yes, sometimes no. I don't live with a camera. I'm not the type of photographer who carries a camera and waits for something to appear. So sometimes I just enjoy the sunset by itself.
Naděžda Hávová: It occurs to me, what is this mania today: when we go to a concert, a theatre performance, a show, anywhere, we don't even look just with our eyes, we look through the phone, the camera. Is that healthy?
Hynek Alt: Maybe our hands are being exposed. I don't know if it's healthy, but it is probably logical. In my view several things connect there at once. One is the pressure of social media to be present in a digital world. At the same time it is a certain sentimentality: we hope we will look at the photos from the concert again, which is of course nonsense. Nobody is going to look at a tiny Madonna somewhere at the back. And then, in my view, it is connected with a kind of anxiety about how to be here and now. I think that is a topical subject. The phone or the camera lets us insert a filter between reality and the fact that we are there physically. It lets us insert something that makes the presence more bearable.
Naděžda Hávová: Something that stops it.
Hynek Alt: Mhm, that stops it, or slows it down, makes it smaller.
Naděžda Hávová: Hynek, what hangs on the walls at your home?
Hynek Alt: Well, that's...
Naděžda Hávová: Your own work?
Hynek Alt: No, no, no. Each room is different. In the bedroom I have paintings by my grandfather, my father and my mother. In the living room I have posters, I collect posters. And in the kitchen I have things that work with text.
Naděžda Hávová: And do you collect photographs?
Hynek Alt: Not much. (laughs)
Naděžda Hávová: And how does one part with one's own installations or photographs, when selling them, for example?
Hynek Alt: I admit I don't produce that many artefacts. Lately, or in the last 10 to 15 years, I often work with the medium of the poster in my own work. In the gallery there is often a stack of posters that people take. For me that is interesting thinking along the line that photography is infinitely reproducible, and then along the line of what the artefact is, because the stack of posters keeps shrinking until it disappears. So I had thought about this question quite a lot beforehand, and I work with it in such a way that the artefact is never quite fixed. It is never one single thing. There is always some kind of negotiation. What interests me is that with a poster it is possible to give one photograph, one particular poster, to many people at once.
Naděžda Hávová: Hynek, what has been your greatest success in life so far?
Hynek Alt: I don't know.
Naděžda Hávová: Then what will be your greatest success?
Hynek Alt: Gosh, no idea. (laughs)
Naděžda Hávová: We'll see, let ourselves be surprised. And maybe we'll talk about it again in a few years.
Hynek Alt: Great.
Naděžda Hávová: Our guest today was Hynek Alt, head of the studio of photography and new media at FAMU in Prague. Thank you for making the time and coming. Goodbye.
Hynek Alt: Thank you very much, goodbye.
Naděžda Hávová: And Naděžda Hávová looks forward to next time.
Czech
Naděžda Hávová: Musí být za každou fotkou příběh? A dívá se třeba fotograf na svět jinýma očima než člověk, který spoušť nemačká? Tak i na to se dnes budeme ptát. Ze studia Českého rozhlasu Plus zdraví Naděžda Hávová.
(znělka pořadu Hovory)
Naděžda Hávová: A vítám taky Hynka Alta, umělce, fotografa, vedoucího ateliéru fotografie a nových médií na pražské FAMU. Vítejte u nás, dobrý den.
Hynek Alt: Dobrý den.
Naděžda Hávová: Musím rozumět fotografii, na kterou se dívám? Je to vůbec nutné, abych já nějak do toho obrazu, do toho příběhu, který tam je, vstupovala?
Hynek Alt: Já myslím, že fotografie je dneska strašně zajímavá v tom, že my všichni latentně fotografii rozumíme a všichni ji čteme. Fotografie je nesmírně demokratický médium. Je to médium, který může stát naproti malbě, kresbě, soše, že se vlastně k pořízení fotografie používá aparát. To znamená, že to spektrum těch uživatelů nebo těch lidí, který fotografujou, je mnohem širší. Nevyžaduje to úplně vlastně ten primární talent v ruce...
Naděžda Hávová: Tu technologii, znalost technologie, nebo...
Hynek Alt: ...technologie to určitě vyžaduje, ale já myslím, že u klasických médií je potřeba určitá, určitý talent, určitá zručnost, opravdu manuální. A u tý fotografie se ten první moment nějakým způsobem vynechává. A samozřejmě potom jde o to, do jaký míry člověk rozumí tomu, co vlastně dělá s fotografií. Jo, fotografie je opravdu jako široká a zároveň fotografie je specifická v tom, že vy vždycky potřebujete něco před objektem. To znamená, že to vytváří situaci, kdy vy si nemůžete vymýšlet. Všechny ostatní média umožňou vlastně to, že si vymyslíte něco, něco, co neexistuje. Můžete nakreslit hlavu žijící ženy...
Naděžda Hávová: Medúzy...
Hynek Alt: ...a nebo hlavu Medúzy. Obojí je možný. Ve fotografii tohle možný není. Vy jako reálně vyfotografovat Medúzu, tu mýtickou Medúzu, nemůžete.
Naděžda Hávová: Nakolik je fotografie v tomto směru tedy svobodným médiem?
Hynek Alt: Já bych možná neříkal svobodným, říkal bych demokratický. To znamená, že fotografie se opravdu otvírá, zvlášť teďka ve chvíli, kdy všechny telefony fotěj na neskutečný úrovni, se otvírá jakoby všem. Jde opravdu jenom o to, do jaký míry to užívání je vědomý. Jo, spoustu lidí fotí nějak jako automaticky, intuitivně a fotěj většinou věci jako ze svýho prostředí nebo lidi kolem sebe nebo svoje zvířátka a moc nad tím jako nedoumaj. Právě tím, že to je vlastně jako nízkoprahový, že vlastně se dá, jako že ten telefon s foťákem má každej, tak je je podle mě zajímavý v okamžik přemýšlet o tom, co vlastně člověk fotografuje.
Naděžda Hávová: Fotograf Pavel Mára mi kdysi řekl: „Vždycky jsem záviděl malířům, kteří se ve své tvorbě nemusí omezovat realitou." To vlastně tak trošku potvrzuje i vaše slova, Hynku. Vy jste někdy ve své tvorbě limity cítil?
Hynek Alt: Tak já jsem se účastnil ve svý volný tvorbě nějakýho mediálního obratu, což je nějaký jako uvažování, který trvalo zhruba 10 let. Někdy po roce 2000 se hodně začalo uvažovat vlastně o limitech fotografie jako takový, v souvislosti s přechodem na digitální technologie. A spoustu věcí, spoustu výstav vlastně vzniklo kolem tý debaty toho jako limitu fotografie nebo nějakýho jako nahlížení do toho, co fotografie je a co není schopná vlastně jako ukázat.
Naděžda Hávová: Já jsem četla jeden z komentářů k vaší tvorbě a stojí v něm tohle: „Hynek Alt pracuje s generickými objekty a situacemi, analyzuje je a mění způsob jejich prezentace. Zpochybňuje tak jejich význam." Podepsal byste to?
Hynek Alt: No, asi jo. Já mám pocit, že si tohleto pamatuju. To generický znamená, že pracuju s věcma, který jsou kolem mě. To znamená, že se snažím nějakým způsobem zachytit to místo a čas, kdy jako pracuju, kdy a kde žijeme, pomocí úplně obyčejných věcí. Že se snažím nějakým způsobem jako buďto zpřítomnit tu jako vrstevnatost, která v nich je, a nebo je nějakým způsobem jako použít nějakou subverzi na to, abysme ty věci líp pochopili, no.
Naděžda Hávová: Můžeme to říct i tak, že zachycovat obyčejné věci a obyčejné situace neobyčejně?
Hynek Alt: Asi úplně v obecný rovině ano, ale já mám pocit, že jsou vlastně existují způsoby, jak s tímhle pracovat a možná je to nějakým způsobem jako ovlivněný tím, že jsem se fakt zabýval nějakou nějakým jako mediálním obratem nebo nějakou nějakou jako analýzou fotografickýho média jako takovýho a to znamená, že mám pocit, že vím o nějakých jako procesech, který se v tomhletom dají použít. Já myslím, že ta věta, kterou jste teďka řekla, odkazuje k nějaký jako poetice 80. let, že si myslím, že na to úplně nenavazuju, ale spíš mám pocit, že mě zajímá určitá jako běžnost nebo jako vizuální blízkost k tomu, jak vypadá normální produkce fotografií, to znamená portréty nebo zachycený jako nějaký banální zátiší.
Naděžda Hávová: Dá se, Hynku, vůbec ve fotografování a ve fotografii, kterou trošku postavíme výš než to obyčejné cvakání mobilem, dá se vůbec dneska ještě vyšlapat nějaká nová nebo inovativní cesta, jako v uměleckém směru?
Hynek Alt: To se dá pořád. Já myslím, že pořád se dá uvažovat nově. Já myslím, že fotografie je nesmírně zajímavá tím, že to je poměrně mladý médium. Zároveň si musíme uvědomit, že to není vždycky jako se tvrdí, že fotografie je opravdu jako mladý médium, ona už ve skutečnosti není. Teď ty technologie, který přišly po ní, to znamená nějaká 3D simulace, animace atd., počítačový hry jsou mnohem mladší. Ta fotografie ve skutečnosti je poměrně stará. To znamená, že se z ní stává vlastně jako jakýsi akademický médium a myslím si, že těch způsobů, jak s ní pracovat nově, je opravdu jako milion. Vždycky to bude o tom, do jakýho kontextu se vkládá, jo. Nejde o to, já jsem opravdu jako super kritickej k nějakýmu jako mistrovství nebo k nějaký k nějakýmu jako nezaměnitelnému rukopisu. Myslím si, že že vlastně ty zajímavý jako nový polohy ve fotografii se budou hrávat právě v tom, do jakýho kontextu se dostává. Mě osobně zajímá hodně jako práce třeba s fotografií jako s výchozím bodem potom pro třeba nějaký instalace nebo pro jako vlastně práci s objektem. Tu fotografii jako mám fakt rád, ale často se jí zbavuju v tom výsledku. A zároveň často fotografuju, jo.
Naděžda Hávová: Jak si to mám představit? „Fotografii mám rád, ale ve výsledku se jí zbavuju"?
Hynek Alt: To je takovej ten proces, kdy člověk vlastně musí opustit něco, co co funguje a zároveň je nepouští dál a ta fotografie má prostě objektivně nějaký limity a občas je zajímavý jít za ty limity. To znamená použít nějaký myšlenkový schéma, který se odehraje v tom obraze, v tom plochým obraze a jít vlastně za něj. To znamená potom použít teda jako jiný médium, no.
(předěl pořadu Hovory)
Naděžda Hávová: A naším hostem je dnes Hynek Alt, fotograf a šéf ateliéru fotografie a nových médií pražské FAMU. Nakladatelství Jinak nedávno vydalo knihu nazvanou Jedna čtvrtletná, což je taková unikátní exkurze do jedné z pražských částí a jejím cílem, jak říkají autoři, bylo najít lidi, kteří určují atmosféru a ráz sousedství na Letné. Hynku, vy jste jedním z členů týmu, vy jste vytvořil portréty 250 lidí. Podařilo se tedy najít lidi, kteří určují tu atmosféru Letné?
Hynek Alt: Já myslím, že jo. Já myslím, že je důležitý říct, že tohle je opravdu jako týmovej projekt. To, co mě zajímalo na tom, byla právě spolupráce třeba se sociologem Janem Šmídem. To znamená, že to vlastně vůbec nebyl intuitivní proces, myslím teď hledání těch tváří. Mám pocit, že do značný míry šlo o to použít nějakou metodu na to, jak charakterizovat prostě nějakou jako čtvrť, oblast, skupinu lidí. Takže si myslím, že v tom výsledku je je vlastně něco zajímavýho tím, že jsou to konkrétní obličeje a zároveň je za tím nějaká jako metoda.
Naděžda Hávová: Ta knížka, jak už jsem řekla, představuje 250 fotografických portrétů letenských propojovatelů, obyvatel a nebo častých návštěvníků nebo taky lidí, kteří tam pracují, a jejich vyprávění. A právě všech těch 250 osob prošlo vaším ateliérem. Jak se vám podařilo zachytit duši Letné? Jestli se vůbec dá zachytit?
Hynek Alt: To je těžká otázka. Hm, to nevím. Já myslím, že jsou tam osobní rovina a pak ten výsledek. A v osobní rovině pro mě to bylo nesmírně zajímavý vlastně se potkat s 250 lidma. S většinou se zdravím od tý doby. To znamená, že pro mě to kvalitativně tu Letnou proměnilo. Vlastně z něčeho, co bylo opravdu nějaký jako anonymní sousedství, se pro mě stala opravdu jako čtvrť, kde znám spoustu lidí. V tom výsledku nevím, já nevím, jestli se dá jako ve fotografii nějakým způsobem odehrát duše někoho. Pro mě je zajímavý to, že to je opravdu nějaký jako vzorek lidí, který jsou na nějakým místě v nějaký čas a my vlastně vidíme to, jak vypadají nebo jakým způsobem... Mám pocit, že mnohem víc než duše je tam vidět nějaký nějaký jako druh sebevědomí nebo nějaká atmosféra.
Naděžda Hávová: Mě zajímá ještě jedna věc. Co musí fotograf v ateliéru dělat navíc, jak se třeba chovat, jak mluvit, aby člověk, kterého fotíte, nakonec nevypadal jako na fotce z občanky?
Hynek Alt: To je možná zajímavý, no. Že to je vlastně jako nějaký fyzický kontakt, jako že vlastně tam jde o to s tím člověkem se, i když těch 250 jako lidí je vlastně velký množství, je to hodně jako o nějaký mechanický práci, vlastně o podobným nastavení, o hlídání toho, že to bude vypadat podobně jedna a druhá fotka, tak potom ta samotná práce je hlavně o tom s tím druhým se nějakým způsobem protnout. A teď většinou to je v nějakým pohledu a zároveň je to i o nějakým jako otevření se. To znamená, i když člověk tam má jako poměrně omezený čas, tak se musí s tím druhým nějakým způsobem jako bleskově seznámit. A mám pocit, že to probíhá formou nějaký jako... no asi nějaký jako rychlý jako fyzický přítomnosti vzájemný, jo. Není to úplně... to nevím úplně, jak to popsat, no.
Naděžda Hávová: Jak se žádá člověk o portrét? Když si to tak vezmete a dělali byste nějaký sociologický průzkum na základě dotazníkového šetření, tak většinou je to anonymní, člověk něco vyplní a nemusí se podepisovat a už vůbec se nemusí nechat portrétovat. Jak bylo těžké přesvědčit ty lidi, aby za vámi do ateliéru zašli a vůbec si něco takového nechali udělat?
Hynek Alt: Ten první kontakt nestál na mně. To vlastně bylo... ale máte pravdu, že to ten první kontakt vlastně byl do určitý míry neosobní a bylo to o tom: „Přijďte se nechat vyfotit." To, že ti lidi vlastně budou jako do určitý míry monumentální v tom výsledku, to si myslím, že každýho jako překvapilo. Já mám pocit, že jde o to to pozvání jako k tomu „pojďte se vyfotit" opravdu spíš jako navozuje atmosféru nějakýho jako neformálního cvaknutí, což tohle vlastně nebylo. Tady šlo o to opravdu toho člověka nějakým způsobem jako vlastně pokusit se najít společně nějaký výraz, nějaký sebevědomí, nějakou polohu, kdy ten člověk se cítí dobře.
Naděžda Hávová: Když vás tak poslouchám, tak si říkám, že možná práce portrétního fotografa je asi těžší než práce fotografa, který pracuje třeba na nějakém dokumentárním nebo reportážním cyklu. Protože vydolovat z objektu, který chcete portrétovat, to, co chcete vy, je možná mnohem těžší než jen tak zachytit to, co se zrovna děje na ulici.
Hynek Alt: To já neumím posoudit. Já jsem nikdy nedělal dokumentárního fotografa, tak to neumím posoudit. Ale jak jsem říkal na začátku, ten portrét je určitý žánr, který mě zajímá, zároveň jako pracuju s jinejma, s jinejma metodama. V tuhle chvíli ten portrét byl teda žánr, který jsem se snažil jako pochopit nebo nějakým způsobem s ním pracovat. A právě to přetahování nebo nějaká jako nějaká interakce mezi tím fotografem a modelem je asi součást toho, takže jsem se snažil vlastně s tím pracovat. Určitě je to jako fyzicky náročný, ale neodvažoval bych se tvrdit, že to je těžší než vlastně pracovat jako dokumentárně. Mám pocit, že spoustu dokumentárních fotografů určitě má těžší práci než já.
Naděžda Hávová: Jak byste udělal, Hynku, vlastním portrét?
Hynek Alt: To netuším. (smích) To bych si objednal někoho.
Naděžda Hávová: Z toho, jakí jsou jednotliví respondenti, se dá usoudit, jaká je celá letenská čtvrť?
Hynek Alt: Ne, samozřejmě to je spekulace. Je to pokus vytvořit nějaký portrét, nějaký skupinový portrét v nějaký moment. Spoustu lidí, který by tam mohli bejt, tam nejsou, spoustu lidí, který tam jsou, by tam možná bejt nemusely. Je to nějaká naše týmová spekulace, nějaký pokus něco udělat. Já myslím, že je zajímavý to, že to nějakým způsobem vypadá pevně a ve skutečnosti samozřejmě je to náš odhad, přání. Ta metoda nám hodně pomáhala v tom, že jsme byli schopný definovat, co asi tak jako chcem, ale ta metoda by samozřejmě mohla bejt jiná. Co je zajímavý podle mě, je, že se vezme nějaká malá oblast, kde žije několik tisíc lidí, a člověk se pokusí jakoby tu oblast nějak charakterizovat pomocí portrétu. Mám pocit, že tam je jako ještě další efekt v tom, že ti lidi se navzájem v tý knížce poznávají, takže mám pocit, že to vlastně může bejt funkční nástroj pro to soužití, pro to, že ti lidi se začnou zdravit nebo že si řeknou „ha ha, já jsem vás viděl", „jo, já jsem viděl vás". Samozřejmě 250 lidí je nějaký vzorek a asi to určitě není spravedlivý. Je to nějaký pokus, je to nějaká jako črta.
Naděžda Hávová: Byl rozdíl v tom fotografovat prvního portrétovaného a potom toho 250.?
Hynek Alt: No samozřejmě, tak ten... na toho prvního jsem se soustředil hodně, na toho posledního už jsem opravdu neměl energii. Prostě je to... (smích)
Naděžda Hávová: V jakém časovém rozmezí to bylo?
Hynek Alt: Já mám pocit, že to trvalo docela dlouho. Jako teď si nepamatuju přesně ty data, ale mám pocit, že to bylo půl roku s tím, že vlastně těch posledních 30 lidí bylo náročný vlastně domluvit ten kontakt. Byli to lidi, který jsme věděli, že tam opravdu jako mají bejt podle toho výzkumu, a zároveň se s nějma nedařilo spojit nebo objektivně byli teď někde pryč. Ale to si myslím, že je otázka pro produkční, že to je vlastně nějaký jako nějaký druh produkční výzvy.
Naděžda Hávová: Takže toho posledního už jste udělal cvak cvak a bylo hotovo?
Hynek Alt: No, toho posledního už jsem dělal cvak cvak.
(předěl pořadu Hovory)
Naděžda Hávová: Posloucháte Český rozhlas Plus, pořad Hovory, dnes s Hynkem Altem, fotografem a šéfem ateliéru fotografie a nových médií na pražské FAMU. Už jste dneska něco vyfotil?
Hynek Alt: Ne, já takhle nepracuju. (smích)
Naděžda Hávová: Tak jak to má Hynek Alt nastavené přes den?
Hynek Alt: Tak já pracuju paralelně na vždycky na několika projektech. Většinou se snažím vlastně pracovat na volných projektech. V tuhle chvíli jsme dokončili projekt, který byl uvedený ve Studiu Hrdinů, je to zase týmovej projekt, který jsme dělali v úplně jiný sestavě.
Naděžda Hávová: A týkal se fotografie?
Hynek Alt: Fotografie se týká částečně. Je to výzkumnej projekt sochaře, který fungoval od 50. do 90. let, jmenoval se Miloš Zet. My jsme v takovým širším týmu vlastně dělali nějaký jako výzkum toho kontextu, řekněme díla, tohle sochaře. A vlastně ve formě nějaký performativní přednášky jsme se snažili k těm tématům nějakým způsobem vracet. To znamená, to je úplně jako jinej druh projektu, který jsem teď dodělal. Ten projekt bude na jaře uvedený doufejme v další instituci, kterou nemáme v tuhle chvíli potvrzenou, takže...
Naděžda Hávová: Co říkáte tomu, Hynku, že lidé vlastně, a mluvili jsme o tom taky, právě i díky mobilním telefonům všude fotí jako zběsilí? Není to svým způsobem devalvace fotografie?
Hynek Alt: Já myslím, že ta otázka má dvě roviny. Jednak to zběsilý focení opravdu umožňuje lidem nějakým způsobem se zvykat, je to podle mě nějakěj druh učení se k vizuální gramotnosti. To znamená pozorování světa kolem sebe skrz obrazy. To je pro mě nějakým způsobem jako pozitivní trend, protože vlastně všichni se pořád učíme vnímat obrazy, nějak na ně třeba jako kriticky nahlížet. No a potom samozřejmě to má nějakou druhou rovinu, která mám pocit, že je teď hodně aktuální, a to je nějaká digitální ekologie. Samozřejmě ty ukládání těch miliard miliard miliard digitálních fotek někde na nějakých serverech samozřejmě má brutální jako uhlíkovou stopu, ale to má třeba používání sociálních médií taky. Takže já myslím, že určitě se dá najít vlastně hodně kriticky jako pohled na to a zároveň si myslím, že to je něco, co je co souvisí s nějakým sebevzděláváním.
Naděžda Hávová: Zeptám se zase trošku jinak. Jestli je vůbec na fotografa nutné studovat, a nebo jestli prostě jenom stačí mít štěstí na dobré situace a taky dobré oko?
Hynek Alt: Já myslím, že člověk musí hlavně přemýšlet. Že určitě určitá zručnost... ne, studovat na fotografa není potřeba. Úloha akademie spočívá v tom kritickým myšlení, v pochopení jazyku umění, v orientaci v nějakým současným provozu, ve sledování těch témat, který se objevují, to znamená vynořujou nebo zanořujou, v ujasnění si nějaký vlastní pozice. Nic z toho nesouvisí nutně s fotografií, souvisí to s uměním jako takovým...
Naděžda Hávová: ...a souvisí to možná i s uměním žít tak jako tak.
Hynek Alt: To asi taky.
Naděžda Hávová: A vyznat se možná v běžných situacích. Dívá se fotograf na svět jinýma očima?
Hynek Alt: Asi určitě. Asi je v tom určitě nějaká profesionální deformace. Asi mě některé situace zaujmou, aniž by na nich objektivně něco zajímavého bylo. A...
Naděžda Hávová: A zaznamenáte to?
Hynek Alt: Někdy jo, někdy ne. Já asi nežiju s fotoaparátem, není to můj... nejsem typ fotografa, který by nosil foťák s sebou a čekal, kdy se něco objeví. To znamená, že asi někdy si jenom vlastně ten západ slunce si jako užiju samotný.
Naděžda Hávová: Tak mě napadá, co je to dneska za mánii, když jdeme na koncert, divadelní představení, na nějakou show, kamkoliv, že se vlastně ani nedíváme jen tak očima, ale díváme se prostřednictvím toho mobilu, toho foťáku. Je to zdravé?
Hynek Alt: Možná se nám odkrývají ruce. Nevím, jestli je to zdravý, ale asi to je logický. Já myslím, že to je nějaký způsob... Podle mě se tam propojuje několik jako věcí najednou, který souvisí jednak s tlakem sociálních médií na to být přítomný vlastně v nějakým jako digitálním světě a zároveň je to určitá sentimentalita, to znamená, že doufáme, že si ty fotografie zase z toho koncertu jako prohlídnem, což je jako samozřejmě nesmysl, nikdo se nebude koukat na to, jak tam je malinká Madonna někde vzadu. A pak to souvisí podle mě s nějakou jako úzkostí z toho, jak vlastně být tady a teď. A to si myslím, že je nějaký jako aktuální téma. To znamená ten mobil nám nebo ten foťák nám umožňuje tam vložit nějaký filtr, vlastně mezi tu realitu a to, že jsme tam my fyzicky. Umožňuje tam vložit něco, co tu jako přítomnost udělá snesitelnější.
Naděžda Hávová: Co to zastaví.
Hynek Alt: Mhm, co to zastaví nebo zpomalí, zmenší.
Naděžda Hávová: Hynku, co vám visí doma na zdi?
Hynek Alt: Tak to je...
Naděžda Hávová: Vlastní tvorba?
Hynek Alt: Ne, ne, ne. Já mám každou místnost jinak. V ložnici mám malby svýho dědy a svýho otce a svojí matky. A v obývacím pokoji mám plakáty, sbírám plakáty. A v kuchyni mám věci, který pracujou s textem.
Naděžda Hávová: A sbíráte třeba fotografie?
Hynek Alt: Moc ne. (smích)
Naděžda Hávová: A jak se člověk třeba loučí s vlastními uměleckými instalacemi nebo fotografiemi, když je třeba prodává?
Hynek Alt: Já se přiznám, že těch artefaktů moc nevyrábím tolik. Já v poslední době nebo v posledních 10–15 letech často pracuju s médiem plakátu ve svý vlastní práci. To znamená, že v tý galerii často je umístěný vlastně štos plakátů, který se rozebírají. A to je pro mě nějaká zajímavá jako jednak uvažování v linii toho, že fotografie je nekonečně reprodukovatelná, a potom v linii toho, co je ten artefakt, protože ten štos plakátů se pořád jako zmenšuje, až zmizí. Takže já jsem o týhle otázce dost jako přemýšlel už předem a vlastně s ní pracuju tak, že ten artefakt nikdy není úplně jako pevně danej, nikdy to není jako jedna jedna věc. Vždycky je tam nějaká vlastně nějaký vyjednávání. Mě asi zajímá právě to, že třeba u toho plakátu je možný jednu fotku nebo konkrétní plakát vlastně najednou dát spoustě lidí.
Naděžda Hávová: Hynku, co se vám v životě zatím nejvíc povedlo?
Hynek Alt: No to nevím.
Naděžda Hávová: Tak co se ještě v životě nejvíc povede?
Hynek Alt: Ježiš, to vůbec nevím. (smích)
Naděžda Hávová: Tak uvidíme, necháme se překvapit. A třeba si o tom za pár let ještě popovídáme.
Hynek Alt: Super.
Naděžda Hávová: Naším hostem byl dnes Hynek Alt, šéf ateliéru fotografie a nových médií na pražské FAMU. Díky, že jste si udělal čas a že jste přišel. Na shledanou.
Hynek Alt: Moc krát děkuju, na shledanou.
Naděžda Hávová: A Naděžda Hávová se těší zase příště.