AV/HA

English

Pavel Vančát

AV/HA: PHOTOGRAPH’S GENOME

(I have observed the art of Aleksandra Vajd and Hynek Alt for 15 years not only as a professional and critic but also a good friend and sometimes a curator of their exhibitions. Therefore, it is more complicated to find the right words, approach and diction with respect to their work. Everything is also more difficult since I know that to write about AV/HV is also to write about bases, my own ambitions, doubts and me. Nevertheless, let us try to decrypt this difficult conundrum.)

(territories/languages) Just to be clear right from the start, we shall drily remark that Aleksandra Vajd and Hynek Alt (hereinafter only referred to as AV/HV) form not only a duo of artists but they are also husband and wife and they raise their now pubescent son (TA) and at the same time, they have been the heads of Studio of Photography at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague since 2008. Therefore, it is not an intrusive personal remark that their early large timelapse project “manwomanunfinished” (2000–2008??) engaged in the mutuality and photogenic looks of the relationship of two photographers and their gradual change in time. Thus, we can retrospectively define the AV/HA carrier, besides other things, as a description of one love affair with its passions, difficulties, fights and success. Their partnership in art thus creates a public and visible layer of their long-standing and multi-layered dialogue in which the duality of the artist’s ego demands constant empathy leading to a long-term and conciliatory merging.

To make things more complicated, the AV/HA household is a territory of three overlapping languages (similarly as in the case of this publication) that inevitably refine the sensitivity to a language and cultural differences. The same as the first generation for which the passableness of European borders (despite sporadic amazement) is a fact, they rarely express themselves on the issues of local sentiment. And they approach the language of photograph the same: its use is always temporary, final and partial in some way. It is a language that functions as a spell. This patient enchanting of a photograph disguises the completely intentional glide rate of continual mental plan views.

The fundamental topic around which the work of AV/HA has been revolving around in past ten years is the shift of meanings both interpersonal and on the basis of photograph itself. Thus, the photograph as a trap – optical, mental, social and emotional – becomes a medium that does not show much but rather constantly asks. It is not a photograph as a window but as a black hole.

(tools) The Department of Photography of Film and TV School of Academy of Performing Arts in Prague of the second half of nineties when AV met HA still had been an oasis of the orthodox “Photograph” (with capital F) just the way the “Photographers” had been building it since the seventies. The Internet and digital cameras had been a science fiction. (Defining the starting point can retrospectively help understanding the radicality of following objectives.) Whilst the original photographic trainings of AV/HA result from the traditional document (Viktor Kolář) and visualism of the 70’s and 80’s (Štěpán Grygar) and include the technical and professional elegance and respect to the craft, I dare to say that there were two other factors playing more significant role in their artist development. First and foremost, their meeting and the following study at the State University of New York at New Paltz (Fulbright Programme) broadened their horizons, extending beyond the tradition of the “Photograph”. Then AV/HA turned outside themselves towards the tradition of modern art itself and depiction in general. In this respect, AV/HA represent (along with for example Markéta Othová and Jiří Thýn) apostles of post-photographic U-turn to the “meta-photograph” in the Czech artistic world. The “meta-photograph” uses the photograph’s characteristics and criteria as a physical material and as a general topic concurrently but it is firmly interconnected with them and also connected to the more general art operation.

(method) AV/HA know very well that the same as the most fundamental scientific findings are often the result of sophisticated and unexpected coincidence, it is often necessary, with respect to the process of photograph characteristic verification, to make an intentional mistake or better to force the viewer to make it.

And that is the reason why their works often move between the analysis and conjuring, super modern laboratory and child’s (or hipster’s) room. In the end, everything is subordinate to the fundamental and the highest (almost utopian) objective: to fully (and if possible, in an interesting way and engagingly) map the genome of photograph itself, therefore all its nuances and possible dysfunctions. With regard to the above-hinted, it means not only to decipher one-self’s genome but the genome we all share: acknowledged, naive and nowadays vitally important trust in the photographic image.

From this perspective, I consider the photograph called Exposed, which was exhibited in Prague in 2005 in the street showcase of the Art Group Bezhlavý jezdec (Headless Rider) at the moment of their return to Prague, as crucial and fundamental work of AV/HA. The photograph of the role of film that had been already exposed and which become a photographed exhibit at the same time is a perfect, simple shortcut of their approach to the photograph. (It is likely that the roll of film contains one of the last images of the cycle “manwomanunfinished” and thus it forms their abstract mutual self-portrait exposing the photographic trap on the operating table in the state of sudden vulnerability.) This approach consequently leads AV/HA to many purely “genome” projects.

AV/HA then developed the above-mentioned approach to the photograph as to the mummified mammoth when teaching and they helped to grow the following generation of artists through it. Artists who freely and naturally take stand among the many methods and media and who constantly test (and thus innovate) the bases of their own mentors. After six years, such educational practices stopped to be an anomaly and it became a new tradition (in between, the technological future of 90’s managed to squeeze even into cheap Chinese smartphones).

(application) If I should, instead of describing particularities, name the significant quality of AV/HA works in some manner, it would be a little paradox connection of systematic nature and style. Due to the fact that I can observe AV/HA work in the long term and closely, I tend to be touchy with respect to their formal brilliance. However, a strong echo of the design-based approach covers the content of their works only seemingly: the design is represented as the content itself and vice versa in the end. The reconciliation with own definition can be also perceived as a platform on which other anomalous stimuli can be drawn. The stimuli show small fragments of antimatter on the background of formal perfection.

What is more, the above-mentioned “genome” project started to be too restrictive for AV/HA in past years and it lead them to expanding in other spatial media, the same as to permeability of media throughout exhibitions, publications and performances. From this perspective, I consider the exhibition You Can’t Change the Weather (etc. gallery, 2011) fundamental. In the course of the exhibition, the Prague gallery transformed into a meteorological laboratory which was translated to an almost abstract coloured photographic brochure.

Thus, AV/HA not only naturally leave the paradigm of “Photograph” in which the book or exhibition are only an ideal selection of best shots but they also show the photograph itself as an arbitrary code while keeping the distance: a medium subordinate to and fixed in many other media. If I return for the last time to the genome we can say that AV/HA bear the photograph’s genes in themselves so that they can subject them to the astonishment and criticism. The constant distancing from and closing to the continually changing medium has become a natural dance in between occasional explosions which they present to the viewers and disciples with intelligent gracefulness.

Czech

Pavel Vančát

AV/HA: GENOM FOTOGRAFIE

(Tvorbu Aleksandry Vajd a Hynka Alta sleduji už téměř 15 let nejen jako profesionál a kritik, ale i jako blízký přítel a občas i kurátor jejich výstav. O to složitější je vůči jejich dílu najít správný jazyk, přístup a dikci. Vše ztěžuje také vědomí, že psát o AV/HA znamená psát tak trochu sám o sobě, o vlastních východiskách, ambicích a pochybách. Pokusme se nyní nicméně tento nesnadný hlavolam rozplést.)

(teritoria/jazyky) Abychom měli od počátku zcela jasno, je nutné suše poznamenat, že Aleksandra Vajd a Hynek Alt (dále jen AV/HA) tvoří nejen autorské, ale i manželské duo, vychovávající společně dnes už pubertálního syna (TA), a zároveň spolu již od roku 2008 vedou ateliér fotografie na pražské VŠUP. Není to přitom vlezlá osobní poznámka, již jejich raný rozsáhlý časosběrný projekt „manwomanunfinished“ (2000–2008) se zaobíral vzájemností a fotogeničností vztahu dvou fotografů a jejich postupnou proměnou v čase. Kariéru AV/HA tak můžeme zpětně definovat mimo jiné i jako popis jednoho milostného vztahu s jeho vášněmi, nesnázemi, zápasy i úspěchy. Jejich umělecké partnerství tak tvoří veřejnou a viditelnou vrstvu jejich mnohaletého a  mnohovrstevnatého dialogu, kdy si dvojdomost autorského ega vyžaduje neustálou empatii, která vede k dlouhodobému a smířlivému srůstání.

Aby věc byla ještě komplikovanější, je domácnost AV/HA teritoriem tří překrývajících se jazyků (totožných jako v případě této publikace), které tak nevyhnutelně cizelují citlivost pro jazykové a kulturní diference. Jako první generace, pro kterou je prostupnost evropských hranic (i přes občasný podiv) zcela přirozeným faktem, se k otázkám lokálního sentimentu vyjadřují jen zřídka. A stejně tak přistupují i k jazyku fotografie: jeho užití je vždycky nějakým způsobem dočasné, konečné a parciální. Je to jazyk, který funguje jako zaklínadlo. Toto trpělivé zaříkávání fotografie v sobě pak skrývá zcela záměrnou klouzavost konceptuálních mentálních půdorysů.

Základním tématem, okolo kterého posledních asi deset let krouží celá tvorba AV/HA, je tedy vlastně posun významů, jak interpersonální, tak i na samotné půdě fotografie. Fotografie jako past – optická, mentální, sociální i citová – se tak stává médiem, které příliš neukazuje, ale spíše se neustále tázavě ptá. Je to fotografie nikoliv jako okno, ale jako černá díra.

(nástroje) Pražská katedra fotografie FAMU druhé poloviny 90. let, kde se AV potkala s HA, byla stále ještě oázou pravověrné „Fotografie“ (s velkým F), tak jak ji zde od 70. letech s láskou a pýchou „Fotografové“ budovali. Internet a digitální fotoaparát byly v té době ještě na hranici science-fiction. (Definovat výchozí bod může pomoci zpětně pochopit radikálnost následných cílů.) Zatímco tedy původní fotografická školení AV/HA vycházejí z tradičního dokumentu (Viktor Kolář) a vizualismu 70.–80. let (Štěpán Grygar) a samozřejmě v sobě zahrnují i technickou a profesní noblesu a respekt k řemeslu, troufám si tvrdit, že pro jejich autorský vývoj hrály ještě podstatnější roli dva další faktory: zaprvé a především jejich vzájemné setkání a také navazující studium v rámci stipendia Fulbrightovy nadace na State University of New York at New Paltz, které jim otevřelo obzory přesahující „Fotografickou“ tradici. Právě tehdy se AV/HA obracejí vně sebe samých k samotné tradici moderního umění a zobrazování vůbec. V tomto ohledu představují AV/HA na české umělecké scéně (spolu např. s Markétou Othovou a Jiřím Thýnem) jakési apoštoly post-fotografického obratu zpět k „metafotografii“, která samotné vlastnosti a kritéria fotografie používá zároveň jako fyzický materiál i jako obecné téma, ale přitom je jí pevně propojena s obecnějším uměleckým provozem.

(metoda) AV/HA dobře vědí, že stejně jako jsou ty nejzásadnější vědecké objevy často výsledkem rafinovaných a nečekaných náhod, je i v procesu ověřování vlastností fotografie často nutné udělat záměrnou chybu, nebo k ní ještě lépe dotlačit samotného diváka. Právě proto se jejich díla pohybují často mezi analýzou a eskamontérstvím, mezi supermoderní laboratoří a dětským (či hipsterským) pokojíčkem. Vše je však nakonec podřízeno základnímu a nejvyššímu (a až utopickému) úkolu: naprosto (a pokud možno zajímavě a poutavě) zmapovat samotný genom fotografie, tedy všechny její nuance i případné disfunkce. Ve světle výše naznačeného to však samozřejmě znamená dešifrovat genom sebe sama, respektive ten, který společně sdílíme my všichni: přiznaně naivní a přitom dnes již vlastně životně nezbytnou důvěru ve fotografický obraz.

Z tohoto pohledu považuji za klíčové a ustavující dílo AV/HA fotografii nazvanou Exposed, kterou vystavili v Praze roku 2005 v pouliční vitríně skupiny Bezhlavý jezdec, právě v momentě, kdy se pomalu začínali do Prahy vracet. Fotografie cívky filmu, která již byla exponována a zároveň se stává fotografovaným exponátem, je dokonale prostou zkratkou jejich postoje k fotografii. (Dost možná ona cívka obsahuje jedny z posledních snímků cyklu „manwomanunfinished“ a je tak vlastně jejich abstraktním společným autoportrétem, ukazujícím fotografickou past na operačním stole ve stavu náhlé bezbrannosti.) Tento přístup pak posléze organicky dovádí AV/HA k mnoha dalším ryze „genomickým“ projektům.

Výše zmiňovaný přístup k fotografii jako mumifikovanému mamutovi pak AV/HA rozvíjejí i při svém pedagogickém úvazku, kterým již pomohli vyrůst celé nastupující generaci umělců volně a samozřejmě rozkročených mezi mnoha metodami a médii, kteří zároveň neustále testují (a tím také inovují) východiska svých vlastních učitelů. Po šesti letech už taková pedagogická praxe dávno přestává být anomálií a stává se novou tradicí (jen se mezitím všechna technologická budoucnost 90. let stihla cele vměstnat už i do levných čínských smartphonů).

(aplikace) Pokud bych měl místo popisu jednotlivostí nějakým způsobem označit zásadní kvality díla AV/HA, je to jednoznačně trochu paradoxní spojení: systematičnost a styl. Právě proto, že mohu tvorbu AV/HA dlouhodobě sledovat z bezprostřední blízkosti, bývám někdy až přecitlivělý k jejich formální brilanci. Silné ozvuky designového přístupu však zakrývají obsah jejich prací jen zdánlivě: právě design se tu nakonec ukazuje jako samotný obsah a naopak. Ona smířenost s vlastní definicí tak může být brána i jako platforma, ze které lze čerpat další anomální podněty, které na pozadí formální dokonalosti lépe ukazují střípky antihmoty.

Výše zmíněný „genomický“ projekt navíc začal být v posledních letech AV/HA tak trochu těsný a přivedl je k expanzím do dalších prostorových médií, stejně jako k prostupnosti mezi médii výstavy, publikace či performance. Za zásadní z tohoto hlediska považuji výstavu You Can‘t Change the Weather (etc. gallery, 2011), během níž se malá pražská galerie proměnila v meteorologickou laboratoř, ve výsledku přeloženou do téměř abstraktní barevné fotografické brožury.

AV/HA tak nejen samozřejmě vystupují z paradigmatu „Fotografie“, kde kniha či výstava je jen ideální výběr z nejlepších záběrů, ale zároveň z odstupu ukazují samu fotografii jako arbitrární kód: médium podřízené a vetknuté mnoha dalším médiím. Vrátím-li se naposledy k onomu obrazu genomu, můžeme říci, že geny fotografie nesou AV/HA i sami v sobě, aby je zároveň podrobovali údivu a kritice. Ono neustálé odstupování a přibližování se vůči neustále se proměňujícímu médiu se jim tak stalo za dlouhá léta jakýmsi přirozeným tancem mezi občasnými výbuchy, který s inteligentní noblesou předávají divákům i následovníkům.

Slovenian

Pavel Vančát

AV/HA: GENOTIP FOTOGRAFIJE

(Ustvarjanje Aleksandre Vajd in Hynka Alta že skoraj 15 let spremljam ne le profesionalno in kot kritik, temveč tudi kot bližnji prijatelj ter kot občasen kurator njunih razstav. Toliko težje je zato za pisanje o njunem delu najti ustrezen jezik, pristop in govorico. Vse to otežuje še zavedanje, da pisati o AV/HA hkrati pomeni pisati nekoliko tudi o sebi, o lastnih izhodiščih, ambicijah in dvomih. A poskusimo ta trd oreh vseeno streti.)

(območja/jeziki) Da bi bilo že od samega začetka jasno, je potrebno predočiti dejstvo, da Aleksandra Vajd in Hynek Alt (v nadaljevanju le AV/HA) sestavljata ne le avtorsko, temveč tudi partnersko dvojico, ki skupaj vzgaja danes že najstniškega sina Trina (TA), hkrati pa oba skupaj vodita atelje za fotografijo na praški VŠUP (Akademija za arhitekturo, oblikovanje in umetnost). Tukaj ne gre za vtikanje v njuno osebno življenje, že njun zgodnji in časovno obsežen projekt »manwomanunfinished« (2000–2008?) se je ukvarjal z vzajemnostjo in fotogeničnostjo odnosa med dvema fotografoma ter njuno postopno spreminjanje znotraj časa. Kariero AV/HA lahko med drugim za nazaj definiramo tudi kot opis nekega ljubezenskega odnosa, skupaj z njegovimi strastmi, preprekami, borbami in uspehi. Njuno umetniško partnerstvo tako tvori javen in očiten sloj njunega večletnega in večslojnega dialoga, kjer dvojnost avtorskega ega zahteva nenehno empatijo, ki vodi k dolgotrajnemu in spravljivemu zraščanju.

Da bi bilo vse skupaj še bolj zapleteno, družina AV/HA predstavlja območje prekrivanja treh jezikov (medsebojno enakovrednih enako kot v pričujoči publikaciji), kar neizogibno poudarja občutljivost za jezikovne in kulturne razlike. Kot prva generacija, za katero je odprtost evropskih meja (kljub občasnemu začudenju) povsem naravno dejstvo, pa se z vprašanji lokalnega sentimenta le redko ukvarjata. Prav takšen je tudi njun pristop do jezika fotografije: njegova uporaba je vedno na nek način začasna, končna in parcialna. Gre za jezik, ki deluje kot čarobna beseda. Takšno potrpežljivo zaklinjanje fotografije pa v sebi skriva precej namensko nestabilnost konceptualnih mentalnih osnutkov.

Osnova tema, okoli katere se zadnjih deset let giblje celotno ustvarjanje AV/HA je tako pravzaprav premik pomenov, tako interpersonalni, kot tudi v povezavi na področju fotografije same. Fotografija kot past – optična, miselna, socialna in čutna – na ta način postaja medij, ki se ne osredotoča toliko na prikaz, temveč se bolj kot to ves čas preizprašuje, ni okno, temveč črna luknja.

(orodje) Praška katedra fotografije na FAMU, kjer je AV spoznala HA, je bila v drugi polovici 90. let, še vedno oaza pravoverne »Fotografije (z velikim F), kot so jo tukaj z veliko ljubeznijo in ponosom gradili od 70. let. Internet in digitalni fotoaparati so bili v tem času še vedno na meji znanstvene fantastike. (Določitev izhodiščne točke lahko za nazaj pripomore k razumevanju radikalnosti prihodnjih ciljev.) Medtem ko osnovna fotografska izobrazba AV/HA torej izhaja iz tradicionalnega dokumenta (Viktor Kolář) in vizualizma 70.–80. let (Štěpán Grygar) ter v sebi seveda obsega tudi tehnično in profesionalno izčiščenost ter spoštovanje obrti, si upam trditi, da sta za njun avtorski razvoj še pomembnejšo vlogo igrala dva druga dejavnika: prvi je predvsem njuno srečanje in kot drugi, študij v okviru štipendije Fulbrightove fundacije na Državni newyorški univerzi v New Paltz-u, ki jima je odkril obzorje, ki je presegalo »Fotografsko« tradicijo. Ravno v tistem času se AV/HA od sebe obračata k tradiciji moderne umetnosti in na splošno k izražanju v podobah.

V tem oziru AV/HA na češki umetniški sceni predstavljata (skupaj z npr. Markéto Othovo in Jiříjem Thýnom) nekakšna apostola postfotografskega preobrata nazaj k »metafotografiji«, ki lastnosti in kriterije fotografije uporablja hkrati kot fizičen material ter kot splošno temo, ob tem pa je tesno povezana in združena s splošnejšim umetniškim delovanjem.

(metoda) AV/HA se dobro zavedata, da prav tako kot so najpomembnejša znanstvena odkritja pogosto posledica rafiniranih in nepričakovanih naključij, je tudi v postopku preverjanja lastnosti fotografije pogosto nujno potrebno narediti namensko napako, ali pa, še bolje, do tega primorati gledalca samega. Ravno zato se njuno delo pogosto pomika med analizo in žonglerstvom, med skrajno moderniziranimi laboratoriji in otroško (ali hipstersko) sobo. A na koncu je vse podrejeno osnovni in najvišji (že skoraj utopični) nalogi: proprosto (in kolikor je mogoče zanimivo in privlačno) določiti sam genotip fotografije, torej vse njegove odtenke in mogoče disfunkcije. V luči zgoraj omenjenega to seveda pomeni dešifriranje genotipa samega sebe, torej genotipa, ki je skupen vsem nam: to je nesporno naivno in hkrati danes tudi življenjsko neizogibno zaupanje v fotografsko podobo.

S tega vidika smatram za ključno in sestavno delo AV/HA fotografijo z naslovom Exposed, ki sta jo razstavila v Pragi leta 2005 v ulični vitrini skupine Brezglavi jezdec, ravno v trenutku, ko sta se pričela vračati v Prago. Fotografija že eksponiranega filmskega traku, ki hkrati postane fotografiran eksponat, nam na najbolj brezhiben način približa njun odnos do fotografije. (Morda je na filmu tudi eden zadnjih posnetkov cikla »manwomanunfinished« in s tem njun abstrakten skupen avtoportret, ki kaže na fotografsko zasnovo na operacijski mizi v stanju nenadne nemoči.) Posledično takšen pristop do fotografije AV/HA organsko privede do mnogih novih povsem »genotipskih« projektov.

Zgoraj omenjeni pristop do fotografije kot mumificiranega mamuta, vzporedno, AV/HA razvijata tudi pri svojem pedagoškem delu, s katerim sta pomagala vzgojiti mnoge nove generacije umetnikov, ki so bili po lastni volji ter povsem samoumevno razpeti med mnoge metode in medije in ki hkrati ves čas preverjejo (in s tem tudi prenavljajo) izhodišča svojih učiteljev. Po šestih letih takšna pedagoška praksa že davno ni več anomalija, temveč postaja nova tradicija (le da se je medtem celotna tehnološka prihodnost 90. let uspela stlačiti tudi v poceni kitajske smartphone.)

(uporaba) Če bi moral namesto opisa podrobnosti označiti bistvene kvalitete dela AV/HA, bi izbral nekoliko paradoksalno povezavo: sistematičnost in stil. Ravno zato, ker lahko ustvarjanje AV/HA že dolgo spremljam z neposredne bližine, sem kdaj že preobčutljiv za njuno formalno zloščenost. Toda močni odzivi oblikovalskega pristopa le navidezno zakrivajo vsebino njunega dela. Sprejemanje lastne definicije se lahko razume tudi kot platforma, s katere lahko črpamo nove nenavadne predloge, ki na ozadju formalne popolnosti bolje prikažejo drobce antimaterije.

Zgoraj omenjeni »genotipski« projekt pa je v zadnjih letih za AV/HA postal nekoliko tesen in ju tako pripeljal do razširitve v druge prostorske medije, enako kot do prepustnosti med mediji razstave, publikacije in performansa. S tega stališča smatram za bistveno razstavo You Can‘t Change the Weather (etc. Gallery, 2011), skozi katero se je manjša praška galerija spremenila v meteorološki laboratorij, ki je bil na koncu preveden v skoraj abstraktno barvno fotografsko avtorsko knjigo.

AV/HA tako ne le izstopata iz paradigme »Fotografije«, kjer knjiga ali razstava predstavlja le idealen izbor najboljših posnetkov, temveč hkrati z razdalje prikazuje samo fotografijo kot arbitrarno kodo: medij, ki je podrejen in vgrajen v mnogo drugih medijev. Če se še zadnjič vrnem k podobi genotipa, lahko rečem, da imata tudi AV/HA v sebi gene fotografije, da bi jih hkrati lahko podvrgla čudenju in kritiki. Takšno nenehno oddaljevanje in približevanje se je po dolgih letih zaradi ves čas se spreminjajočega medija spremenilo v neke vrste prirojen ples med občasnimi izbruhi, ki jih z inteligentno nobleso predajata gledalcem ter naslednikom.