2006 → Politics of an image / Politika obrazu / Politika podobe

English

Jiří Ptáček

2006 → Politics of an image

If I should start thinking about the umbrella metaphor of Hynek Alt and Aleksandra Vajd photographs, I am convinced that it could be the politics of an image. Rationally analytic and imaginative approaches, emphasis on sensory dimension of the photograph and also controversy including the aspects of perception and understanding the photographic image pervade their work and thus they can appear before us with art that is instinctively seductive and philosophically questioning. The politics of an image is explicit and hidden in it, and also public and full of intrigue. Alt and Vajd lobby for a more reflected relation to the photograph that demands to realise its limits and competences. However, at the same time, they allow it, in a populist manner, to retain the ability to celebrate the visible world in suggestive and skilfully perfect scenes.

It started around 2006 when Alt and Vajd created two photographs called No Audible Dialog. At that time, it had been their sixth year of working on a large time-lapse portrait set called manwomanunfinished. He had photographed her and she photographed him. Pairing the images (“he-she” or “man-woman”) provided them with their own significance along with exhibiting large numbers of them. With respect to the interpretation, it had never been possible to omit the plane of intimate dialogue of two partners. Nevertheless, there were also other factors in the foreground. For example, changing emotional impression of the same faces in different portrayals and synergic effect as a result of apposing the two portraits. No Audible Dialog was different. In both photographs, there were two carelessly stacked piles of photographs. On the sides of both stacks, we could see narrow strips of other photographs without being able to recognise what was in them. Only the photographs on the top with the photographed authors were to be seen. They were standing face to face and looking at each other. Two individuals and four figures. In one photograph, Hynek Alt was standing with his back to the camera and partially blocked the view to Aleksandra Vajd. In the second photograph, Alt and Vajd exchanged positions. She was standing with her back to us and he was looking at her.

The fundamental composition of a dialogue between a man and a woman as seen in manwomanunfinished was repeated there. At the same time, we observed the transfer from the immediacy of the image to the staging of situation and from the photograph’s testimony to the testimony on the photograph. Alt and Vajd manifested their new direction through those two images only. They absolutely consciously placed an image within image. They did not use the archive actively as in the case of manwomanunfinished but they only noted it. It is evident that they were not probably aware that the image within image and the issues of photographic records would become the central theme of their work and that later they would explore the stack itself closely as a succinct figurative expression of layered relations between the surface and depth, plan and surface and ethereal character of the photograph and material aspects of the photographed reality.

The seven photographs of the cycle My Left Hand were made in the same year as No Audible Dialog. The left hand gradually turns around its axis and viewer does not have to observe at all that in one photograph his hand substituted hers / her hand substituted his. Thus, My Left Hand can associate the relational plane of manwomanunfinished. In principle, even that time, it was about defining a space in which Hynek Alt and Aleksandra Vajd would move in the future. The trust in a photograph, which we accept as a given fact in a certain moment (“the photographs represent this and that”), was thrown off its balance through a simple trick. The photographic sequence was introduced as a tool suitable for violating the cohesive judgement or rather, at least, to its transposition to a different level on which the solid ground gives way under our feet. Therefore, My Left Hand was affected by the transformative change of the approach Alt and Vajd had adopted in 2006. The politics of an image is a politics of detachment, illusion and ambiguity which does not have to be shown ostentatiously but which always leeks elegance, fineness, playfulness or archetype of images with which Alt and Vajd approach us when photographing optical illusions and views from caves, simulating meteorological phenomena or taking the photograph down from the wall and exhibiting it as a three-dimensional object in space.

Czech

Jiří Ptáček

2006 → Politika obrazu

Když se mám zamýšlet nad zastřešující metaforou fotografické práce Hynka Alta a Aleksandry Vajd, docházím k přesvědčení, že by jí mohla být politika obrazu. Racionálně analytické a imaginativní přístupy, důraz na smyslovou dimenzi fotografie i na polemiku s aspekty vnímání a porozumění fotografickému obrazu se v jejich tvorbě prostupují, takže před nás mohou předstupovat s uměním, které je jak pudově svůdné, tak filosoficky tázavé. Politika obrazu je v něm explicitní i skrývaná, veřejná, ale rovněž intrikánská. Alt s Vajd lobují za reflektovanější vztah k fotografii, který vyžaduje uvědomit si její limity a kompetence, přitom jí však populisticky ponechávají schopnost oslavovat viditelný svět v sugestivních a řemeslně dokonale provedených výjevech.

Všechno začalo někdy kolem roku 2006, kdy Alt s Vajd vytvořili dvě fotografie No Audible Dialog. Tehdy se již šestým rokem věnovali rozsáhlému časosběrnému portrétnímu souboru manwomanunfinished. On fotil ji a ona jeho a vlastní význam snímkům propůjčovalo spárování do dvojic „on-ona“ (nebo „muž-žena“) a vystavování ve větším počtu. Interpretačně vzato u nich nikdy nešlo odsunout stranou rovinu intimního dialogu dvou životních partnerů, do popředí ale vystupovaly i jiné faktory, například proměnlivé emocionální vyznění stejných lidských tváří v odlišných zpodobeních a synergický efekt vznikající přiložením dvou portrétů k sobě. No Audible Dialog byl jiný. Na jednom i druhém snímku byly vyfotografovány dva nedbale vyrovnané štosy fotografií. Na bocích obou štosů jsme viděli úzké proužky dalších fotografií, aniž bychom však dokázali poznat, co je na nich. Vystaveny pohledu byly pouze svrchní fotografie s vyfotografovanými autory. Stáli čelem k sobě a hleděli si do tváře. Dvě osoby a čtyři postavy. Na jednom snímku Hynek Alt stál zády ke kameře a zčásti zakrýval výhled na Aleksandru Vajd. Na druhém snímku si Alt s Vajd vyměnili pozice. Zády k nám stála ona a on se díval na ni. Základní rozvrh dialogu mezi mužem a ženou z manwomanunfinished se zde opět opakoval. Zároveň jsme ale sledovali přesouvání od bezprostřednosti záznamu k inscenaci situace a od svědectví fotografie k svědectví o fotografii.

Pouhými dvěma snímky byl manifestován nový směr cesty, po níž se Alt a Vajd vydali. Zcela vědomě umístili obraz do obrazu. Také archiv snímků pod svrchními dvojportréty již neužívali aktivně, jak tomu bylo u manwomanunfinished, a pouze ho konstatovali. Patrně ještě vůbec netušili, že obraz v obraze a problematika fotografické evidence se záhy stanou ústředními tématy jejich práce a že později budou blíže zkoumat také samotný štos jako lapidární obrazné vyjádření vrstevnatých vztahů mezi povrchem a hloubkou, plošností a prostorem, imateriální povahou fotografického obrazu a materiálními aspekty fotografované reality.

Sedm fotografií souboru My Left Hand pochází ze stejného roku jako No Audible Dialog. Levá ruka se na nich postupně otáčí kolem své osy a pozorovatel si vůbec nemusí všimnout, že na jednom snímku jeho ruku nahradila ta její. My Left Hand tak mohou asociovat vztahovou rovinu manwomanunfinished. V principu ale i tentokrát šlo o vymezování nového prostoru, v němž se Hynek Alt a Aleksandra Vajd budou pohybovat v budoucnosti. Důvěra ve fotografii, již v určitý okamžik přijímáme jako danost („tyto fotografie zobrazují toto a takto“), zde byla znejištěna jednoduchým trikem. Fotografická sekvence byla představena jako nástroj vhodný k narušení jednoty úsudku, nebo přinejmenším k jeho transpozici na jinou úroveň, kde se dosud pevná půda propadá pod nohama. Také My Left Hand proto poznamenala transformativní změna přístupu, jež Altovi s Vajd přinesl rok 2006. Politika obrazu je politikou odstupu, zdání a víceznačnosti, která nemusí být ostentativně dávána najevo, ale vždy prosakuje elegancí, jemností, hravostí nebo archetypálností obrazů, s nimiž k nám Alt s Vajd budou přistupovat, když budou fotografovat optické iluze, výhledy z jeskyní, simulovat meteorologické jevy, nebo fotku sejmou ze stěny a vystaví ji v prostoru jako trojrozměrný objekt.

Slovenian

Jiří Ptáček

2006 → Politika podobe

Če se zamislim nad možnim metaforičnim poimenovanjem, ki bi zaobjelo fotografski opus Hynka Alta in Aleksandre Vajd, me misel privede do poimenovanja politika podobe.

Racionalno analitični in imaginativni pristopi, poudarek na čutni dimenziji fotografije ter na polemiki z vidiki zaznave ter razumskega dojemanja fotografske podobe se v njunem delu medsebojno prežemajo, in tako se znajdemo pred umetnostjo, ki je tako nagonsko zapeljiva, kot filozofsko vprašujoča. Politika podobe je v njej eksplicitna in prikrita, javna in hkrati intrigantska. Alt in Vajd lobirata za bolj reflektiven odnos do fotografije, ki od nas zahteva, da se zavemo njenih omejitev in pristojnosti, hkrati pa populistično ohranjata njeno sposobnost proslavljanja vidnega sveta v sugestivnih in obrtniško dovršeno izdelanih podobah.

Vse se je pričelo okoli leta 2006, ko sta Alt in Vajd ustvarila fotografiji No Audible Dialog. Teklo je šesto leto odkar sta se začela posvečati obsežnemu časoslednemu portretnemu ciklu manwomanunfinished, kjer on fotografira njo ter ona njega. Poseben pomen pa so posnetki dobili šele ob druženju v dvojice “on-ona” (ali “moški-ženska”) in pa razstavljanju večjega števila posnetkov. Pri interpretaciji se ni dalo povsem zaobiti ravni intimnega dialoga med življenjskima partnerjema. A v ospredje so stopali tudi drugi dejavniki, na primer spremenljivo emocionalno niansiranje enega samega obraza v več različnih upodobitvah in učinek sinergije, ki je nastajal s skladanjem dveh portretov. No Audible Dialog je drugačen. Tako prvi kot drugi posnetek prikazujeta površno zložen kup fotografij. Ob straneh obeh kupov vidimo ozke robove spodnjih fotografij, ne da bi lahko razločili, kaj predstavljajo. Pogledu so izpostavljene le vrhnje fotografije. Na obeh sta fotografiji avtorjev. Stojita si nasproti in se gledata v oči. Dve osebi in štiri postave. Na prvem posnetku je Hynek Alt s hrbtom obrnjen proti kameri in deloma zakriva pogled na Aleksandro Vajd. Na drugem posnetku sta si Alt in Vajd izmenjala položaja. S hrbtom proti nam tokrat stoji ona, medtem ko je njegov pogled uprt vanjo. Osnovni razpored dialoga med moškim in žensko z manwomanunfinished se tukaj zopet ponovi. Hkrati vidimo premik od neposrednosti posnetka do inscenacije situacije ter od pričevanja same fotografije do pričevanja o fotografiji.

Zgolj dva posnetka manifestirata novo smer poti, na katero sta se podala Alt in Vajd. Povsem premišljeno umeščata sliko v sliko. Tudi arhiva fotografij pod vrhnjima dvojnima portretoma ne uporabljata več aktivno, kakor sta to počela v manwomanunfinished, temveč ga zgolj nakazujeta. Slika v sliki in evidenca kmalu postanejo osrednja tema njunih fotografij. Toda očitno še ne slutita, da bosta kasneje pobližje preučevala tudi sam kup kot lapidaren in prenesen izraz večslojnih odnosov med površino in globino, ploščatostjo in prostorskostjo, nematerialno naravo fotografske podobe in materialnimi vidiki fotografirane stvarnosti.

Sedem fotografij cikla My left hand je iz istega leta kot No Audible Dialog. Leva roka na njih se postopoma vrti okoli svoje osi in gledalec lahko spregleda, da se roka na enem od posnetkov zamenja. Njegovo roko je nadomestila njena / Njeno roko je nadomestila njegova. My left Hand tako lahko asociira raven odnosov, znanih še iz manwomanunfinished. Načeloma pa lahko tudi tokrat sledimo rojevanju novega prostora, znotraj katerega se bosta Hynek Alt in Aleksandra Vajd gibala v prihodnje. Zanašanje na fotografijo, ki jo v določenem trenutku sprejmemo kot danost (“fotografije prikazujejo to in to na ta in ta način”), je pri My Left Hand profanirano s pomočjo enostavnega trika. Fotografska sekvenca je predstavljena kot instrument, ki lahko zmoti celovitost pričakovanega sklepa, ali pa vsaj poskrbi za njegov prenos na raven, kjer se znajdemo na majavih tleh. Tudi My Left Hand je zato zaznamovala transformativna sprememba pristopa, ki ga je Altu in Vajdovi prineslo leto 2006. Politika podob je politika razdalj, iluzij in večpomenskosti, ki se ne potrebuje razkošno proglašati, ampak je vedno prežeta z eleganco, nežnostjo, igrivostjo ali pa arhetipiskostjo podob, s čimer nas bosta bosta Alt in Vajd nagovarjala ob fotografijah optičnih iluzij, jamskih razgledov, med simulacijo meteoroloških pojavov, ali pa ko bosta fotografijo snela s stene in jo razstavila v prostoru kot tridimenzionalen objekt.