My Left Hand
English
Aleksandra: I think that we are still waiting for how this book will come out. The structure is transparent and therefore, we cannot think of anything else. Of course we could decide to use other cut-outs of photographs or change their colors but that is probably not going to happen. Thus, it will present itself as a catalogue and the photographs in the index will serve rather for a simple transfer of information than for the artwork itself. We were aware that each exhibition is a medium, which means that the photographs in the catalogue are something like parts or elements representing the real artworks. It is not possible to transfer the individual projects into the book if you do not approach it as a unique book project with the same material. But then you would deprive the individual photographs of their original role. I thought that something more would happen here...
Hynek: Maybe it really will happen. I think that we have three main categories we are mixing into this whole – a catalogue, an author’s book, and a monograph. When I speak about a monograph when compared to a catalogue, I am thinking of something complex with respect to the extent. Through this connection we admit that now we are unable to generate some total form and that, in my opinion, clearly declares our intentions. As a matter of fact, we think about this thing like a documentary here and now and thus, we cannot keep a sufficient distance. What is more, we do not want to try for it artificially or create some fishy objectivity. Thus, we try to saturate the book with various inputs and are waiting for what the outcome will be. We have many different ideas that we have been gradually integrating into it. For the most part, it concerns the people working on it. We have selected a specific group of people that provide us with certain logic in this context. Individual things in the book stand wide apart, but they are also substantiated. Through that, we tried to disable any simple classification. In short, it will be a thing that will be strangely straightening. It is also important to say that we input our personal feelings about the development of our work in this thing. The extent has ranged from the end of our studies until now. On one hand, there were certain changes. On the other hand, the period was rather consistent and besides other things, we want to reveal its stable characteristics through this book. Right now, there is a moment in which we have come to realize certain milestones defining our work – by that I mean certain exhibitions that anchored our thinking, positions and topics.
A: You know, I think that it is being strengthened when we lecture on our work, don’t you? We are one of the last creative generations that experienced the transition from analogue to digital, and this discourse was very live for us and we had to fight with it a lot. But we somehow passed it and carried on. We accepted the fast change of the medium. Exactly because of that, it is logical that we started with the classical medium of portrait. That has been reflected even in the most radical post-conceptual works where the topic is related to the two of us and as human as a photographer. Now, there the question of whether we are able to project it in the book. For me, a book is always an adaptation of material or a source of adaptation to the exhibition. Of course it is much easier to adapt the book into the exhibition. However, in this case, we adopted the opposite direction. We have some material and we want to make a book out of it and we still tend to transform the book into an individual artifact.
H: But that is the point, isn’t it? We hope to use the book as a medium similarly to using the exhibition. We also have some history of author’s books, which have always been rather focused on one thing. However, now we are speaking about a really broad range of works that we need to insert into the medium of the book. I have a feeling that we intentionally support certain uncertainty in what will come out of it, since we hope that it will be a completely new thing.
A: I feel that the conflict is alive in me. What if a book is supposed to be only an index that is tedious and descriptive? Photograph, caption, size and technique. Such a catalogue of things - as if from a store. I realize through this process that it is not possible to make a unique work in this form without making huge compromises. The reduction of information the photograph provides would have to be absolute. And being aware of this, it is a great challenge to think about it all.
H: There is another point that I think is very important – the moment of cooperation, the formation of some third parallel entity that, in consequence, is to blame for the result of this work. We know this mechanism, we use it and it is typical for us. All our works originated from a dialogue. The book itself is the same mechanism but with much larger plan view. Many people, who significantly influence the form, simultaneously enter the creative process. We are talking about the people who write the texts and who will correct the book but at the same time, we are talking about the one who will print it, who will prepare the individual photographs before the print itself. Of course, there is an element of negotiation and energy of all the people engaged. But it is more about the fact that we intentionally addressed all those people so that they are able to significantly influence us. We did not assign specific parameters to which they should adhere or some task that they complete and then it is finished. Everyone shall participate in a certain discussion about the book. Suddenly this group becomes a new creative entity. You cannot guess at all what will happen. We can think and talk about it with each of them or think about what we would want and about a question if we are able to define it now. Maybe the definition lies in the decision to do it in such a broad co-operation. It is a moment of the total compromise which is new to me and rather interesting.
A: Wait! Maybe we should talk about it more. I always try to say something to you about it and you answer that I do not explain it sufficiently and it is not clear what I am trying to say. So, in particular, in your opinion, what is the book supposed to look like?
H: Improbably.
A: That means that you cannot predict it, or what do you mean?
H: Actually, I am not interested in the result that much. I do not think about what will come out of the printing office. The whole process and affecting its result are more important for me, including that none of us are able to comply with deadlines and that we have a problem to meet and finish individual partial tasks. It seems more interesting to me to let the result crystallize on the basis of those parameters. We agree on certain things but at the same time, no one is able to explain it 100%. However, we have an idea to a certain extent and in spite of it something different and new emerges – something someone brings without agreeing on it. Thus, some new shape is formed, something that negates itself a bit.
A: And do you really think that the surprise will come? You know, I think that contrary to what you say, we firmly hold in our hands what the result will be. But when we were looking at the PDF with the graphic design Peter sent us I clearly felt that it is all fixed, that this is what it will look like and nothing is going change.
H: I don’t think so.
A: Really?
H: I think that they created some simple network thanks to which they will be able to orient. They arranged it according to a certain model but now we come and add other things including the texts. Three texts in three languages – and that is actually a lot. At the same time, we said that it was not supposed be a text thing predominantly. And these conflicts shall be solved and we, in my opinion, are not able to control it. Of course I can be mistaken. Maybe it will be the most boring book with a completely classical and traditional structure. But I don’t care. If that is what is supposed to happen so be it.
A: There is maybe a parallel to work we were doing in 2005. We photographed a film that was already exposed. At that moment, it wasn’t important what was on the film because its surface had become its own content. The same, this book will function as a certain probe. For us, it is actually some complete package of various things that originated in a certain time and at one place. At the same time, it is our personal mental map, even if its borders are invisible.
Czech
Aleksandra: Myslím si, že pořád ještě čekáme, jak tahle kniha dopadne. Struktura je jasná, tedy s tím už nic dalšího nevymyslíme, mohli bychom se samozřejmě rozhodnout udělat jiné výřezy fotek, nebo změnit jejich barvy, ale to už se asi nestane. Bude se to tedy tvářit jako katalog, fotky v indexu směřujícímu k prostému předání informace spíš než k samotnému uměleckému dílu. Uvědomovali jsme si, že každá výstava se stává médiem, to znamená, že fotografie v katalogu jsou pouze jakési členy, elementy, které zastupují skutečná díla. Do knihy jsou totiž jednotlivé projekty nepřenositelné, pokud celou věc nepojmeš jako samostatný knižní projekt s tím samým materiálem. Tím ale zase jednotlivé fotky zbavíš jejich původní role. Myslela jsem, že se tady stane ještě něco navíc…
Hynek: Třeba se to ještě skutečně stane. Myslím, že máme tři základní kategorie, které v tomhle celku směšujeme, to znamená katalog, autorská kniha, monografie. Monografií oproti katalogu myslím něco, co je ve svým záběru komplexní. Tímhle spojením připouštíme, že nyní nejsme schopni generovat nějakou totální podobu, což podle mě jasně deklaruje, o co nám jde. Přemýšlíme totiž o té věci jako o dokumentu teď a tady a nemůžeme teda mít dostatečnej odstup. Nechceme se o něj navíc uměle snažit, vytvářet jakousi pofidérní objektivitu. Tím pádem se snažíme nasytit knihu všema možnejma vstupama a čekáme, co z toho vyplyne. Máme spoustu různejch nápadů, který postupně integrujeme. To se z velké části týká i lidí, kteří na tom pracují. Vybrali jsme si specifický okruh lidí, kteří nám v tomhle kontextu dávají jistou logiku a jednotlivý věci v knize jsou sice rozkročený do velké šířky, ale svoje opodstatnění taky mají. Snažíme se tím znemožnit jakoukoli jednoduchou kategorizaci. Bude to zkrátka věc, která se nějak podivně propíná. A je důležitý říct, že do téhle věci vkládáme osobní vnímání vývoje naší práce. Rozpětí sahá od konce našich studií až do dneška. Na jednu stranu došlo k jistým proměnám, na druhou je to období poměrně konzistentní a jeho stabilní vlastnosti chceme mimo jiné i touhle knihou odhalit. A zrovna teď je moment, kdy si uvědomujeme určitý milníky, který naší práci definují, myslím tím určité výstavy, které ukotvily naše přemýšlení, pozice a témata…
A: Víš, já myslím, že se to hlavně upevňuje, když o naší práci přednášíme, ne? Jsme jedna z posledních tvůrčích generací, která zažila přerod mezi analogem a digitálem a tenhle diskurz pro nás byl a je velmi živý a museli jsme se s ním dost prát. Nějak se přes něj dostat a jít dál. Přijmout rychlou transformaci média. A právě proto je asi logický, že jsme začínali s klasickým portrétem, který se pak promítal i v těch nejradikálněji postkonceptuálních pracích, ve kterých je téma vázané na nás dva a člověka coby fotografa. Teď je otázkou, jestli máme schopnost tohle promítnout do knihy. Pro mě je kniha vždy buď adaptací materiálu, nebo naopak zdrojem pro adaptaci do výstavy. Mnohem jednodušší samozřejmě je adaptovat knihu do výstavy. V tomto případě ale jdeme opačným směrem. Máme nějaký materiál a z něj chceme dělat knihu, s přetrvávající tendencí z knihy tímto udělat samostatný artefakt.
H: To je asi pointa celé věci, ne? Fakt, že doufáme zvládnout použít knihu jako médium, podobně jako používáme výstavu. A máme za sebou určitou historii autorskejch knížek, který ale byly vždycky poměrně soustředěný na jednu věc, ale teď se bavíme o opravdu široký škále prací, který do toho média knihy potřebujeme dostat. A mám pocit, že si živíme záměrně určitou nejistotu v tom, co z toho nakonec vzejde, protože jak doufáme, půjde o úplně novou věc.
A: Ve mně je ten rozpor stále ještě živej. Třeba ta kniha vážně má být jen index, suchej, popisnej. Fotka, popisek, rozměr, technika. Takovej katalog věcí, přesný jako z obchodu. Skrz tenhle proces si uvědomuju, že nejde udělat samostatný dílo touto formou bez obrovských kompromisů. Redukce informace, kterou fotka dává, by musela být absolutní. A s tímhle vědomím je obrovská výzva nad tím vším přemýšlet.
H: Ještě k tomu mám jednu pointu, která je myslím velmi důležitá. Tou je moment spolupráce. Vznik jakési třetí paralelní entity, která má v důsledku na svědomí výsledek téhle práce. Tenhle mechanismus my dva známe, používáme ho, je nám vlastní. Jde o dialog, ve kterým všechny naše věci vznikly. Knížka jako taková je tím stejným mechanismem, jen na mnohem širším půdorysu. Do tvůrčího procesu totiž naráz vstupuje několik dalších lidí, kteří jeho podobu dost zásadním způsobem ovlivňují. Bavíme se o lidech, kteří píšou texty, kteří ji budou upravovat, ale zároveň taky o někom, kdo provede tisk, nebo ještě před tiskem technicky připraví jednotlivý fotky. A celá tahle množina si je navzájem rovnocenná. Samozřejmě je v tom element nějakýho vyjednávání a energie každýho z nich. Ale jde spíš o to, že jsme všechny tyhle lidi záměrně oslovili tak, aby byli sami schopní výraznýho ovlivnění z jejich strany. Není to tak, že bychom zadali specifický parametry, kterýma se mají řídit, nějakej úkol, kterej oni splní a tím se to uzavře. Je to tak, že všichni by se měli účastnit jisté debaty nad tou knížkou. Právě z téhle skupiny je teď naráz úplně nová tvůrčí entita. A nemůžeš vůbec odhadnout, co se stane. Klidně můžem přemýšlet a s každým z nich si o tom povídat nebo uvažovat nad tím, co my bychom spolu chtěli. Otázkou zůstává, jestli jsme schopni to teď definovat. Možná je ale právě to definování v rozhodnutí udělat to v tak široké spolupráci. To je moment totálního kompromisu, kterej je pro mě vlastně něčím novým a dost zajímavým.
A: Počkej, tak možná jsme se o tom měli i víc bavit spolu. Já se ti vždycky snažím k tomu něco říct a ty odpovíš, že to nedostatečně vysvětluju, není z toho teda asi zřejmý, o co mi jde. Takže jak úplně konkrétně má podle tebe ta kniha vypadat?
H: Právě že nepravděpodobně.
A: Takže něco, co nemůžeš předvídat. Nebo jak to myslíš?
H: Mě vlastně natolik nezajímá ten výsledek. Nepřemýšlím nad tím, co nakonec vypadne z tiskárny, ale mnohem víc je pro mě důležitý proces a jeho ovlivnění výsledku. Včetně třeba toho, že nikdo z nás není schopnej plnit termíny, dělá nám problém se setkat a dotáhnout jednotlivý dílčí úkoly. Přijde mi nejzajímavější nechat ten výsledek vykrystalizovat právě na základě těchto parametrů. Na některejch věcech se určitým způsobem dohodneme, nikdo z nás přitom není stoprocentně schopnej to úplně vysvětlit, přesto představu do určité míry máme. A právě navzdory ní se vždycky objeví něco jinýho, novýho, co jeden z nás přinese, aniž bychom se na tom dohodli. Vzniká tak nějakej novej tvar, něco, co samo sebe tak trochu popírá.
A: A opravdu myslíš, že se to překvapení stane? Víš, já si myslím, že oproti tomu co říkáš, máme proces vzniku velmi výrazně v rukou, můžeme na něj dohlížet. Ale když jsme se třeba dívali na to PDF s grafickým návrhem, co nám Petr poslal, tam jsem jasně cítila, že už je to všechno daný, že takhle to bude zkrátka vypadat a nic se už nezmění.
H: Já si myslím, že ne.
A: Fakt jo?
H: Já si myslím, že oni si jen udělali nějakou jednoduchou síť, díky které se v tom budou moct vyznat. Seřadili si to podle určitýho modelu, ale teď přicházíme my a přidáváme k tomu další věci, včetně těch textů. Tří textů, navíc ve třech jazycích, takže toho bude vlastně docela hodně. Zároveň jsme si ale řekli, že to nemá být dominantně textová věc. A tyhle konflikty se teprve budou muset řešit a my, podle mě, nejsme schopný je mít pod kontrolou. Ale samozřejmě se můžu mýlit. Třeba to bude nejnudnější knížka s úplně klasickou tradiční strukturou. Ale to je mi jedno, když to tak má dopadnout, tak to tak prostě bude.
A: Možná je tu paralela k práci, kterou jsme udělali v roce 2005, kdy jsme vyfotili film, ale naexponovanej. V tu chvíli už nebylo duležitý, co je na tom filmu zachycený, jeho povrch se stal vlastním obsahem. Stejně tak tahle kniha bude fungovat jako určitá sonda. Pro nás vlastně takový kompletní balení všeho možnýho, který vzniklo v jednom čase, na jednom místě. Zároveň je to naše osobní mentální mapa, i když její hranice nejsou viditelný.
Slovenian
Aleksandra: Mislim, da sva še vedno v pričakovanju, kakšna bo knjiga. Struktura je jasna, se pravi da kar se tega tiče ne bova iznašla nič novega, lahko bi se seveda odločila narediti drugačne izreze fotografij, ali spremeniti barve, toda zdaj tega verjetno ne bova več počela. Vse skupaj bo izgledalo kot katalog, kazalo fotografij pa bo težilo bolj k svobodni predaji informacij, kot pa samemu umetniškemu delu. Zavedala sva se, da vsaka razstava postane medij, kar pomeni, da so fotografije v katalogu zgolj neke vrste členi oziroma elementi, ki zastopajo dejanska dela. Posameznih projektov se namreč ne da prenesti v knjigo, če jih ne obravnavaš kot samostojne knjižne projekte iz enakega materiala. Vendar pa s tem posamezne fotografije oropaš njihove osnovne vloge. Pričakovala sem, da se bo poleg tega zgodilo še kaj več ...
Hynek: Morda pa se bo res. Mislim, da sva zmešala skupaj tri osnovne kategorije, in sicer katalog, avtorsko knjigo in monografijo. V nasprotju s katalogom si pod monografijo predstavljam nekaj kompleksnega. S takšno združitvijo dopuščava možnost, da trenutno nisva zmožna proizvesti neke totalne podobe, kar po mojem mnenju jasno kaže na najin namen. O tej stvari namreč razmišljava kot o dokumentu tukaj in zdaj in zatorej ne moreva imeti dovolj časovnega odmika. Nočeva se poleg tega še na silo truditi, da bi ga imela, nočeva ustvarjati neke dvomljive objektivnosti. Iz tega razloga se trudiva knjigo nasičiti z vsemi možnimi vložki in čakava, kaj bo iz tega nastalo. Imava veliko različnih idej, ki jih vanjo postopoma vključujeva. V veliki meri se to tika tudi ljudi, ki z nama sodelujejo. Izbrala sva si specifično skupino ljudi, ki nama v tem kontekstu dajejo določeno logiko. Posamezne zadeve v knjigi so sicer zelo široko zastavljene, a so hkrati tudi utemeljene. S tem se trudiva preprečiti kakršnokoli poenostavljeno kategorizacijo. Skratka, šlo bo za stvar, ki se na nek poseben način prepleta. In pomembno se mi zdi povedati, da bo to odražalo tudi, kako v to vlagava tudi najino osebno dojemanje razvoja lastnega dela. Razpon sega od konca najinega študija do danes. Po eni strani je prišlo do določenih sprememb, po drugi pa je to obdobje precej konzistentno in njegove nespremenljive lastnosti želiva med drugim razkriti tudi s pričujočo knjigo. In ravno sedaj je napočil trenutek, ko sva se zavedla raznih mejnikov, ki določajo najino delo, mislim razne razstave, ki so zaznamovale najino razmišljanje, stališča in teme …
A: Sama mislim, da je to podkrepljeno s tem, da o svojem delu predavava, ne? Sva del ene zadnjih generacij, ki je doživela prehod iz analognega v digitalno, kar je bil in še vedno je za naju zelo živ diskurz, ki nama je povzročal kar nekaj preglavic. Nekako sva ga morala osvojiti in iti naprej. Sprejeti hitro transformacijo medija. In ravno zato je verjetno razumljivo, da sva začela s klasičnim portretom, ki se je nato prenesel tudi na tista najbolj radikalna postkonceptualistična dela, ki so tematsko vezana na naju ter na posameznika – fotografa. Vprašanje je, ali sva to sposobna prenesti tudi v knjigo. Zame je knjiga vedno ali adaptacija materiala ali pa, nasprotno, vir za adaptacijo v razstavi. Veliko enostavneje je seveda adaptirati knjigo na razstavo. V najinem primeru se gibljeva v obratni smeri. Imava nek material in iz njega želiva narediti knjigo, z vztrajno tendenco, da bi iz knjige ustvarila samostojen artefakt.
H: V tem je verjetno smisel vsega skupaj, ne? V dejstvu, da si želiva, da bi lahko knjigo uporabila kot medij, podobno kot razstavo. Za seboj že imava določeno zgodovino avtorskih knjig, ki pa so bile vedno bolj ali manj osredotočene na eno samo stvar, toda sedaj govorimo o zares širokem razponu del, ki jih morava vključiti v medij knjige. In občutek imam, da namerno ohranjava določeno negotovost v tem, kaj bo na koncu iz tega nastalo, saj upava, da bo šlo za nekaj povsem novega.
A: Jaz sama pri sebi še vedno nisem povsem prepričana. Mogoče bi morala biti najina knjiga res zgolj kazalo, suhoparno in opisno. Fotografija, opis, velikost, tehnika. Neke vrste katalog izdelkov, natančen kot reklamni letak. Zahvaljujoč temu procesu se zavedam, da samostojno delo v takšni obliki terja ogromno kompromisov. Redukcija informacije, ki jo podaja fotografija, bi morala biti absolutna. In če se tega zavedaš, je o tem velik izziv razmišljati.
H: K temu bi rad dodal še nekaj, kar se mi zdi zelo pomembno. To je moment sodelovanja. Rojstvo tretje paralelne entitete, ki nosi krivdo za izid dela. Midva ta mehanizem poznava, ga uporabljava, je najin. Gre za dialog, v katerem so nastale vse najine stvari. Tudi knjiga kot takšna predstavlja isti mehanizem, le da ima veliko širšo lego. V ustvarjalni proces namreč hkrati vstopa več ljudi, ki bistveno vplivajo na njegovo podobo. Govorimo o piscih tekstov, lektorjih, hkrati pa tudi o osebi, ki poskrbi za tisk, ali pa tehnično obdelavo posameznih fotografij pred tiskom. In vsa ta množica si je medsebojno enakovredna. Seveda je v tem določeno pogajanje in pa energija teh ljudi. Toda gre bolj za to, da sva jih namenoma nagovorila tako, da bi bila tudi sama sposobna sprejetii njihov znaten vpliv. Ne gre za to, da midva določiva specifične parametre, ki se jih morajo držati, nekakšno nalogo, ki jo morajo izpolniti in s tem je delo končano. Vsi bi se morali udeležiti določene razprave o knjigi. In ravno iz te skupine nastane povsem nova ustvarjalna entiteta. In niti najmanj se ne da predvideti, kaj se bo zgodilo. Lahko razmišljava in se nato skupaj z njimi pogovarjava o teh rečeh, lahko razmišljava, kaj bi želeli skupaj doseči, vprašanje pa je ali sva to sposobna razložiti. Morda pa je razlaga ravno v odločitvi, da vključiva v sodelovanje toliko ljudi. To je moment totalnega kompromisa, ki je zame pravzaprav nekaj novega in precej zanimivega.
A: Toda mogoče bi se pa morala pogovarjati še več. Vedno se trudim, da bi še nekaj dodala, ti pa mi rečeš, da ti stvari dovolj ne pojasnim, se pravi da iz mojih besed ni jasno, kaj hočem. Se pravi, kako bi po tvoje morala čisto konkretno izgledati knjiga?
H: Presenetljivo.
A: Se pravi kot nekaj, česar ne moreš predvideti ali kako to misliš?
H: Mene v bistvu ne zanima toliko sam rezultat. Ne razmišljam o tem, kaj bo na koncu prišlo iz tiskarne, zame je veliko bolj pomemben sam proces in njegov vpliv na končni izdelek. Vključno s tem, da se nobeden od naju ni sposoben držati rokov in da nama povzroča problem priti skupaj in dokončati posamezne naloge. Najbolj zanimivo se mi zdi ravno to, da pustiš izidu, da se izkristalizira ravno na podlagi teh parametrov. Glede nekaterih stvari se seveda znava dogovoriti, toda nobeden od naju ni stoprocentno zmožen tega razložiti, kljub vsemu pa imava neko idejo in ravno preko nje se vedno pojavi še nekaj drugega, novega, kar eden od naju doprinese, ne da bi se o tem medsebojno dogovarjala. Tako nastaja neka nova oblika, nekaj, kar samo sebe rahlo zanika.
A: Pa misliš, da bo do takšnega presenečenja res prišlo? Sama mislim, da imava, nasprotno od tega, kar praviš ti, vse skupaj izrazito v svojih rokah in zadevo lahko nadzorujeva. Ampak ko sva si recimo ogledovala PDF z grafičnim osnutkom, ki nama ga je poslal Petr, sem jasno čutila, da je vse že dano, da takole bo stvar na koncu izgledala in da bo vse ostalo tako, kot je.
H: Jaz mislim, da ne.
A: A res?
H: Mislim, da so si oni zgolj ustvarili neke vrste enostavno mrežo, zahvaljujoč kateri se bodo lahko znašli. Vse so si uredili po določenem modelu, zdaj pa prihajava midva in dodava še nove stvari, vključno s teksti. Tremi teksti, poleg vsega v treh različnih jezikih, kar pa je že kar veliko. Hkrati sva si rekla, da stvar ne sme temeljiti samo na besedilu. Konflikti se bodo morali šele začeti reševati in po mojem mnenju jih midva nisva sposobna imeti pod kontrolo. Ampak seveda se lahko tudi motim. Morda bo šlo za najbolj dolgočasno knjigo s povsem klasično tradicionalno strukturo. A mi je vseeno, če bo izpadlo tako, pač bo.
A: Morda je tukaj paralela z najinim projektom iz leta 2005, ko sva fotografirala film, toda eksponiran. V tistem trenutku ni bilo več pomembno, kaj je na filmu ujeto, vsebina sama zase je postala njegova površina. Enako bo tudi ta knjiga delovala kot določena sonda. Za naju bo pravzaprav paket vseh možnih projektov , ki so nastali ob določenem času, na določenem mestu. Hkrati je to najin osebni mentalni zemljevid, pa čeprav njegove meje niso razvidne.