Fundamenty & Sedimenty

Vanous, 2011

Projekt Fundamenty & Sedimenty / Vzpoura hraček 2011 zahrnuje výběr obrazů, kreseb, objektů, soch, instalací a projekcí od šestadvaceti umělců několika generací. Díla jsou vybrána na základě kurátorsky stanoveného referenčního klíče. Tím je důraz na oproštěnost a redukci formy a zaměření na základní nebo jednoduché obrazové a prostorové formy. V každém takovémto FUNDAMENTU je odhalován obsahový SEDIMENT, něco, co zde uvízlo a co má svou proměnnou platnost ve sdělování nějaké situace (prostorové, obsahové, vztahové, funkční, významové ad.). Paralelně jsou sledovány výrazové formy také v momentech transformace, přerodu vlastní vnitřní struktury. Zaznamenávají v sobě procesuálnost změn, integrační momenty, „nakročenost“ ke sdělnosti, rozpolcenost, situace mezistavu, změkčení, organického růstu, ale i mutace či destrukce.

Instalace pojímá výstavní celek na způsob jednoho strukturálního pole, které je – koncepčně i prostorově – pročleněno do dvou vzájemně komplementárních částí. Podobně jako u tekoucí řeky jde o dynamický úsek výstavy (tok) a její statičtější zálivy (přehrady). Tok odpovídá průběžné části výstavy, lineární, jdoucí odněkud někam, nikoliv ale chronologicky. Dochází tu k plynutí forem, k přecházení z jednoho formálního světa do druhého, k prolínání a postupnému přeskupování struktury od základních forem (fundamentů) k větší tvarové rafinovanosti až do fází zrodu organických situací a narativních zárodků. Jednotlivá díla reprezentující zastoupené autory vedou diváka určitým směrem, přebírají na sebe úlohu „trasy“ či průtokového „koridoru“.

Druhou část, vloženou do této lineární, „směřující“ složky, tvoří celkem pět oddílů (přehrad), které vždy v určitém shluku zpomalují „tok instalace“ a tematizují jednu z možností, jak prostřednictvím určitého klíče, vždy odlišného, definovat a znovu uchopit vybraná díla, tentokráte přímou mezigenerační konfrontací (proces sedimentace). Pět oddílů – Počet jako nástroj / Motivy a příběhy / Černobílá, filtr / Odhmotněnost, světlo / Neoprouny, extrémní formát – narušuje lineární čtení výstavy a vytváří jakési metastáze na základní vyživovací tepně. Z pomyslné nekonečné množiny instalačních možností a kombinací bylo vybráno pět situačních příkladů, v jejichž stanovení je přítomný princip náhody a otisk spontánní intuice, které se ale ihned mění v závaznou složku celé výstavní struktury. Pět oddílů je dáno vždy odlišným kódem určujícím následný výběr příbuzných děl a separaci blízkých konstitutivních znaků. V těchto „lagunách“ nejde tedy o témata, ale o zachycení otevřených procesů a způsobů tematizace vybraných skupin vizuálních děl povstávajících z jejich vzájemných vztahů a vazeb.

Za základním výběrem děl je snaha o postižení takových realizací, v kterých dochází k odpoutání umělce od vlastního subjektu, k odosobnění a nacházení společné výrazové roviny, jakéhosi esperanta forem, bez jednoznačného významového (a tedy i ideologického) ukotvení. Jediným ideologickým dílem na výstavě je poválečný antifašistický film Vzpoura hraček z roku 1946, který svou obsahovou jednoznačností tvoří kontrastní prvek celému projektu. Snímek je ale zároveň vhledem do „dílny“, kde „něco vzniká“. Prostor dílny hraje v krátkém filmu důležitou roli. V druhém plánu snímku, mimo jeho ideologický podtext, je tu odkrýváno vlastní zázemí vzniku forem. Jde o žánrový pohled „do kuchyně“. To je umožněno právě vyjmutím filmu z historické časové struktury i místa projekce (kino) a jeho zapojením do nového, výstavního kontextu potažmo konceptu.

Každému fundamentu v historicky (vývojově) ukotvené uměnovědě odpovídá obsahový sediment, který je výsledkem různě nastavených kontextů a konotací (uměleckohistorických, politických, generačních, estetických, literárních ad.). Cíleným zrušením chronologie jako konvenčního instalačního prvku kolektivní výstavy a cílenou nedůvěrou v definitivně stanovená témata, která by výstavu příliš uzavírala do dalšího konvenčního rámce, je tu pro diváka otevřena jiná možnost čtení vystavených prací. Projekt pracuje s uměleckými díly jako s vzájemně se ovlivňující pohyblivou strukturou, která respektuje individualitu každého příchozího diváka. V něm se nakonec odehrává integrační tvořivý proces vstřebání výstavy. Posledním svorníkem výstavy je potom sám divák.

Projekt poodhaluje společný výrazový svět napříč uměleckými generacemi. Jazyk forem je tu náhle podchycen jako autonomní, bez angažovanější služebnosti ve prospěch konvenčního významu, ať by znamenal cokoliv. Umělecká díla v takto nastavených souvislostech hovoří spíše o vnitřní struktuře objektů mimo historické vývojové usazení. O to více tu zazní ojedinělé kritické momenty a apely vložené do zvolených forem. Instalace upřednostňuje experimentální přístup pulzace mezi otevíráním a zavíráním plošného i prostorového tvaru. Film Vzpoura hraček je pouze pomocným vodítkem, analogem forem jako hraček. Při hře stejně jako v procesu tvorby (rozuměj procesem samotným) vzniká a rozvíjí se svébytný, autonomní příběh. Pohled na prezentovaný film „jinýma očima“ prochází skrze ideologickou clonu, do zákulisí zrodu narace/vyprávění.

Petr Vaňous